Kapitán Erben
O čem nemůžeme mluvit…


Kapitola 1.

"Smysl světa musí být mimo svět. Neboť všechno, co se děje a má určitou povahu, je náhodné. To, co to vše činí ne-náhodným, nemůže být na světě, neboť by to bylo také náhodné. Musí být mimo svět."

Kapitán Erben těžce polkl a nalil další rum do sklenky. Chvíli si jí prohlížel a pak ji náhle do sebe obrátil se zuřivou chtivostí a opět se vrhl na stránky knihy.

"K odpovědi, kterou nemůžeme vyslovit, nemůžeme vyslovit ani otázku. Záhada neexistuje. Je-li vůbec možno nějakou otázku položit, je také možno na ni odpovědět. Existuje samozřejmě něco, co nemůžeme vyslovit. To se ukazuje, je to mystické."
"Aha, tak takhle" řekl kapitán Erben a opět se napil rumu.

"Moje věty osvěcují tím, že ten, kdo mi rozumí, nakonec pozná, že jsou nesmyslné, jestliže skrze ně - po nich - vystoupil nad ně. O čem nemůžeme mluvit, o tom musíme mlčet."

Erben zavřel knihu, dopil rum a zíral do tmy. O čem nemůžeme mluvit, o tom musíme mlčet.

Přesně v tutéž dobu zabíjel majitel restaurace U třetí trojky jednoho ze svých zákazníků. Ve 21:35 vstoupil majitel do zadního sálu restaurace. Přistoupl k oběti, která k němu ke své smůle seděla zády, a vrazil ji do zad veliký nůž s třikrát broušeným ostřím a teflonem potaženou čepelí, který si můžete objednat na telefonním čísle 0900 - 333 999 123 a dostanete k němu ještě sadu malých nožů, speciální otvírák na konzervy a jedny univerzální nůžky, to všechno za 1965,- Kč s jistotou vrácení peněz do čtrnácti dnů, pokud nejste se zásilkou spokojeni. Majitel restaurace U tří trojek byl se zásilkou spokojen.

Vraždu vidělo na vlastní oči pět svědků, kteří právě seděli v zadním sále restaurace U třetí trojky.

Nikdo kupodivu nekřičel, všichni jen zírali na vraha, který chviličku postál nad zhroucenou postavou a poté se vrátil do své kanceláře a začal opět přepisovat nákupní doklady do velikého peněžního deníku rozprostřeného po stole. Byla to velmi nudná a nezáživná práce, která se však udělat musela. Majitel restaurace byl svědomitý muž a každý páteční večer věnoval účetnictví. Pátek byl právě dnes.

Odporně bzučivý zvonek mobilního telefonu nechával Erbena kupodivu dlouho klidným. Dál zíral do tmy za oknem a v ruce pomalu otáčel sklenkou s rumem. Nakonec však sklenku položil a vzal telefon.

"Tady Mráček, šéfe, máme akci. Hospoda U třetí trojky."
"Vo co de?"
"Vražda," řekl hlas v telefonu.
"Vražda ?" podivil se Erben.
"No ano, kapitáne, jsme přece oddělení vražd."
"Pravda." Řekl Erben a zavěsil.

"Zavražděný nějaký Pazdera Vlastimil, padesát čtyři let, bezdětný, rozvedený, soukromý podnikatel. Zapíchnul ho majitel téhle restaurace někdy kolem půl desáté. Máme zapsáno pět očitých svědků. Chcete je vyslechnout teď hned, nebo je mám pustit domů ?" chtěl vědět Mráček, když Erben dorazil do restaurace U třetí trojky.

"Nechte je jít, teď vyslechnu toho Pazderu, ten mě zajímá."
"Pazdera je ale mrtev," poznamenal Mráček.
"Opravdu? Ukažte," řekl kapitán a nahlédl do Mráčkova umaštěného notesu.
"Máte pravdu, Pazdera je mrtev, to se nám to pěkně zamotává. Tak zajdem napřed za tím hospodským"

Majitel restaurace U třetí trojky seděl za svým stolem a mlčel.
"Tak člověče, co nám k tomu řeknete. Pět lidí vás vidělo, jak mu vrážíte kudlu do zad."
Restauratér nic.
"A na tom noži budou otisky, vaše otisky," útočil dál Mráček. Erben si zatím bez zájmu prohlížel zařízení kanceláře.
"Tak člověče, budete mluvit?" rozkřičel se Mráček. Muž se pomalu naklonil dopředu a řekl:
"O čem nemůžeme mluvit, o tom musíme mlčet."
Erben překvapeně pohlédl na restauratéra. Oči sedícího muže a kapitána se na okamžik střetly.
"Pravda," řekl kapitán, otočil se a vyrazil do tmy.








Kapitola 2.

Erben seděl za stolem zahradní restaurace, popíjel pivo ze štíhlé vysoké sklenice a dumal nad novým případem. Ráno poslal Mráčka zjistit Pazderovy příbuzné a známé. To byl standardní postup, většinou se mezi nimi našel někdo, kdo měl ze smrti zavražděného prospěch. Erben otevřel svůj blok, aby sepsal osnovu pátrání. Vzal pero a velkými písmeny nadepsal první prázdný list:

Případ mrtvého Pazdery.

Kapitán nadpis chvíli zamračeně pozoroval, pak rázně stránku vytrhl, zmačkal a zahodil. Poté napsal nový nadpis:

Případ mrtvého muže.

S tím byl již spokojenější.
"Pazdera, kdoví, třeba to na nás ten Pazdera jen hraje, že je Pazdera. Dneska se nesmí nikomu věřit.A vlastně nejlíp to bude takhle," kapitán znovu vytrhl stranu a na novou pak napsal:

Případ údajně mrtvé osoby

Erben se zhluboka napil a opět se zahleděl na stránku s nadpisem. Čím víc přemýšlel, tím více věděl, že jej nic nenapadne, jako vždycky. Hlavou mu táhly verše, jež kdysi četl:

    Jsi v zahradě hospůdky v okolí Prahy
    Cítíš se zcela šťasten na stůl růži ti dali
    A místo abys psal svou povídku lenošíš pohříchu
    Hledě na mandelinku spící v růžovém kalichu

Na stole nebyla ani růže ani mandelinka a v kapitánovi se tak uhnízdil neodbytný pocit, že je něco špatně. Že by něco při vyšetřování přehlédl? Ale co? Postupoval přece přesně podle předpisů. Možná měl pořádně vyslechnout toho restauratéra. Erben si umínil, že za ním ještě někdy zajde. Možná.

Vtom si vzpomněl na další dvojverší z oné básně.

    Jsi v Paříži od soudce vyslýchán
    Jak vězeň zatčen a do vězení dán.

"Hrome, to je ono!" vykřikl kapitán a vyskočil od stolu. Za chvíli již chvátal směrem k policejnímu ředitelství.

Když z budovy ředitelství o hodinu později odcházel, byl velmi rozmrzen. Služební cestu do Paříže mu nepovolili. Policejní ředitel se domníval, že když byla vražda spáchána u nás, musí se i u nás vyřešit. Kapitán Erben byl vždy znovu a znovu překvapen, ovšem též znechucen, když na policii narazil na tenhle zastaralý, konzervativní způsob uvažování. Proti policejnímu řediteli se ale nedalo nic dělat.

"Nejhorší blbec je vzdělaný blbec," bručel si Erben pod vousy. Šel do své kanceláře. Snad už Mráček bude něco mít. Cestou si to ale rozmyslel a zamířil na prosekturu. Uvědomil si, že policejní lékař by již něco mohl vědět.

"Zatím jsme na něj ještě ani nesáhli," řekl zřízenec na prosektuře, který se Erbena ujal. Doktoři tu zrovna nebyli.
"Můžete mi jej ukázat?" zeptal se Erben.
"Ale co by ne, máme ho támhle v boxu."

Zřízenec otevřel ocelová dvířka mrazícího boxu a vytáhl mrtvého ven. Erben k němu přistoupil, jen tak zběžně pohlédl mrtvému do tváře a poté se postavil mrtvole k nohám.
"Viděl jste včera ten fotbal?" zeptal se kapitán zřízence.
"Když jsme prohrávali dva nula už jsem myslel, že nás ti Skoti převálcujou," řekl kapitán a nenápadně zlehka odhrnul prostěradlo a odhalil nohu mrtvého.
"Ale kdepak, to oni jen naši potřebovali prohrávat, aby pochopili, že ten zápas nebude jen taková brnkačka, jak si mysleli, a že budou muset máknout," oponoval zřízenec a zatímco rozvíjel další svoje teorie o včerejším zápase, Erben nenápadně vytáhl svůj zapalovač a začal za svými zády pálit mrtvému chodidlo.
Mrtvola se ani nehnula.
"Aha, tak takhle," řekl Erben a strčil zapalovač do kapsy, "můžete ho zase šoupnout k ledu. A až budou doktoři něco vědět, ať nám to hned pošlou."
"Jasný, pane kapitáne," zřízenec zasalutoval a opět zasunul nebohého Pazderu do boxu.





V kanceláři bylo příjemně vytopeno a Erben sotva vstoupil, vytáhl svůj notes, nalistovat stranu nadepsanou "Případ údajně mrtvé osoby" a rázným tahem škrtl slovo "údajně". Poté se Erben vrhl na kávovar.

"Chceš taky?" houkl přes rameno na poručíka Janíka, který se jako obvykle hrbil nad klávesnicí, do níž jemňounce, jen jedním prstem vyťukával své geniální instrukce. Poručík Inženýr Janík byl totiž počítačový génius. Nikdo na kriminálce o tom také nepochyboval. S počítačem dovedl pravé divy, které také rád komukoli na požádání předváděl. Nesměl být ovšem zrovna zabrán do nějaké důležité práce, což bylo zrovinka teď.

"Hm," odvětil tedy Janík, aniž vzhlédl od obrazovky. Erben věděl, že se na ní teď odehrává něco velikého, tajemného a pro něj ostatně zcela nepochopitelného. Věděl také, že se ještě nesmí Janíka na nic ptát. Však až skončí, sám se přijde pochlubit. Erben udělal kávu sobě i Janíkovi, sedl si za svůj psací stůl, rozevřel akta, usrkl kávy a začal civět z okna.

Za oknem padal sníh. Zmrzlé vločky vody. A každá je jiná.
'Jak to přijde,' dumal Erben, 'že každá ta vločka je jiná. Podle Platóna existuje jakási idea vločky, vločka dokonalá, ideální, ovšem jediná. Tak proč každá skutečná vločka je úplně jiná? Proč se jen tak trochu neliší od té ideální, jako mírně nepovedené kopie dokonalého originálu, jak si to Platón představoval. Ty sněhové vločky jsou všechny dokonalé. Všechno to jsou originály. Má snad každá kdy na zem spadlá vločka svou ideálních vločku? A kolik vloček tak asi už za těch pár miliard let, co Země existuje spadlo. A počítaly by se i vločky spadlé na jiných planetách, pokud na nich sněží? A co vločky nespadlé, ale roztálé ještě ve vzduchu? A co…'

"Mám to!" zařval náhle Janík, čímž přerušil plodný proud kapitánových myšlenek.

"Co?" zeptal se trochu přihlouple Erben, který se jen těžce probíral ze svého zasnění.

"Mám to, mám!" řval Janík a poskakoval po kanceláři, "pronikl jsem do přísně tajného archivu CIA"
"Nekecej," řekl Erben a vstal, "tak ukaž."
"Jen se podívej, mám to zrovna na obrazovce." Hrdě ukázal Janík k počítači.

Erben se podíval na monitor, ale nebylo tam nic než uprostřed nějaké anglické slovo, vedle něhož pomrkával kursor.
"Nic moc nevidím," řekl zklamaně kapitán.
"No já přesně ještě nevím, co to slovo znamená, ale jen co najdu anglickej slovník, tak budem dál." Janík se vrhl ke skříni a hledal v ní slovník tím způsobem, že všechny ostatní knihy a spisy házel na zem. Konečně držel slovník v ruce.
"P…p…pa…pas… už to mám, password, to znamená heslo!" vítězoslavně sklapl knihu Janík.
"Hm, heslo, heslo… to asi znamená, že po nás ten program chce nějaké heslo," řekl pak Janík zaraženě.
"Pravda," souhlasil Erben.
"V tom případě myslím, šéfe, že jsem se do toho archivu CIA nedostal." Řekl zklamaně Janík. Erben mu poklepal na rameno.
"Nic si z toho nedělej, někdy se holt nedaří, kupříkladu já jsem s tou vraždou taky ještě nehnul."
Erben odcházel zpět ke své židli a přitom si pomyslel:
'Stejně je to machr.'

Kapitán se ještě ani pořádně neusadil, když do místnosti vstoupil Mráček.
"Á vida, Mráček se nám dostavil, tak jakpak je to s těma příbuznýma?"
"Šéfe, nic moc," zklamal Erbena Mráček, "neměl žádné děti, s ženou se rozvedl, rodiče oba mrtvi, sourozenci žádní."
"A kdo teda bude po něm dědit?" chtěl vědět kapitán.
"Ono vlastně není moc co dědit. Bydlel v obecním paneláku, auto prý měl, ale je to údajně nějaká stará rachotina. V bytě má stěží postel a skříň. Musel to bejt děsnej chudák."
Mráček se posadil a zavřel svůj notes.
"Vlastně je to škoda. Kdyby byl pořádně zazobanej a měl nějaký děti, a ty děti by byly třeba jako zadlužený a kdyby neměly otce rády, tak potom, to potom…"
"Mráček," přerušil Mráčka Erben," kdyby se jistí vodní obratlovci nalézali v určité přesně vymezené anatomické oblasti, stala by se existence chovných rybníků zcela bezpředmětnou. A jestli vám to není jasné, tak v Třeboni se můžete přesvědčit, jak je to s těmi rybníky."

Mráček si povzdech, zvedl oči k nebi a odešel.






Kapitola 7. Audience

Velké dveře se otevřely a vešel prezident.
Erben se uklonil. Od audience si mnoho sliboval. Byla to jeho poslední šance. Prezident se rovněž poklonil a přitom zlehka zatřásl rolničkami. Navodilo to trochu atmosféru Vánoc. Pak oba usedli k malému konferenčnímu stolku. Prezident opět zacinkal rolničkami.

Mlčeli. Prezident hleděl na kapitána a usmíval se. Erben hleděl na prezidentovi rolničky a nic nechápal. Seděli by dlouho v naprostém tichu, kdyby je prezident občas nepřerušil zacinkáním.

"Včera byla přijata jaksi nová ústava, že" řekl najednou prezident a ukázal na svoji čapku. "Mám teď novou pravomoc. Nosit žlutočervený třírohý klobouk s rolničkami. Občas smím i zvonit, že. Všechny ostatní pravomoci mi, jaksi, abych tak řekl, odebrali, že."
"Ale to je přece šaškovská čapka," řekl Erben. Prezident chtěl smutně pokývat hlavou, ale místo toho jen vesele zacinkal rolničkami.
"Nesmím to sundat ani v noci," řekl prezident.
"A co jste vlastně chtěl ?" zeptal se prezident.
"Ale nic, že" řekl Erben.





Na mojí Home stránku neboli domácí Page