John Lock II. aneb kam to došlo

Demokracie je podle Locka vládou zákonů, které jsou vytvářeny po dlouhém zvažování řádně zvolenými zástupci lidu, a poté jsou zveřejňovány tak, aby se s nimi každý člověk mohl seznámit.

Základem správné vlády je tedy zákon, nikoli pouhá síla prosadit vůli vlády. Zákon má vytvářet sbor volených zástupců, tedy parlament. V podstatě jediným úkolem výkonné moci (vlády a státních orgánů) je pak prosadit dodržování tohoto zákona. Jak ale bylo řečeno v předchozím článku, zákony dnes vznikají na půdě ministerstev, kde jejich znění připravují nikým nevolení a často i téměř anonymní (a co horšího veřejností téměř nekontrolovatelní) úředníci. Zákony sice zatím vstupují v platnost až poté, co je parlament schválí, ale na naší polistcké scéně nevidím záruku, že tomu tak bude i nadále. Současný předseda Ústavního soudu pan Rychetský kdysi navrhl přijetí ústavního zákona, který svěřoval vládě pravomoc vydávat nařízení s účinností zákona i bez schválení parlamentem. Obhajoval to sice tím, že se jedná jen o mimořádný prostředek, který měl posloužit rychlejšímu sjednocení našeho právního řádu s požadavky Evropské unie, ovšem ústavní zákon by přece platil i poté, co by tuto úlohu splnil. Zrušit ústavní zákon není tak snadné, navíc není snad horší přístup k ústavě, než ji měnit podle toho, jak se to zrovna exekutivě hodí. Vždyť změna prosazovaná panem Rychetským by představovala základní porušení pravidla rozdělení moci zákonodárné a výkonné, nebyla by to už demokracie podle Lockovy definice, pouhá vůle vlády by se mohla stát zákonem, to je ovšem typický rys vlády tyranské. I když budeme věřit panu Rychetskému, že jeho vláda by použila daný ústavní zákon jen a jen k onomu účelu, pro nějž by byl přijat, kdo zaručí, že některá z příštích vlád by jej nepoužila jinak.

Dalším vážným problémem našeho státu je pak skutečnost, že velkým porušovatelem zákonů je u nás sám stát, jakkoli má sám dohled nad jejich dodržováním v popisu práce.

Známá je snaha státních úředníků neposkytovat o své práci žádné informace veřejnosti, přestože jim to zákon o volném přístupu k informacím nařizuje. Zde je častá výmluva státu s odkazem na obchodní tajemství. Nebylo by nijak složité do jakékoli obchodní smlouvy uzavírané státem přidat klauzuli o tom, že veškeré údaje týkající se uzavíraného obchodu jsou veřejné. Na námitku, že by se to obchodním partnerům nelíbilo je snadná odpověď - kdo s touto podmínkou nesouhlasí, nemusí přece se státem obchodovat. Obdobná je situace, kdy manažeři státních nebo státem vlastněných organizací odmítají sdělit údaje o svém platu (viz v současnosti Fond národního majetku). Stát zde přece pouze zastupuje občany, je to tedy totéž, jako kdyby manažeři soukromé firmy odmítali sdělit jejím majitelům, jaké si vyplácejí mzdy. Státní správa jakoby se instinktivně řídila heslem Velké Vontské rady "Nevyzraďme nic co víme, mlčenlivost chrání nás".

Nejhorší je však rozdílný přístup státu k občanům a k sobě samému. Každý zná fronty na finančních úřadech v termínu podávání přiznání. Neboť opozdit se o jediný den může znamenat velké nepříjemnosti (v podobě penále). Sám stát si však z dodržováním zákonem stanovených lhůt nedělá žádné starosti. Obdržet odpověď na svoji žádost nebo podnět v patřičné lhůtě je téměř vyjímkou. Dalším takovým (ale ve svých důsledcích mnohem horším) příkladem je placení zdravotního pojištění. Pokud nezaplatí soukromník (nebo zaplatí byť i jen o korunu méně), dočká se penále a dalších nepříjemností až po exekuci. Pokud nezaplatí státní nebo státem vlastněná organizace (byť miliardu či více), nic se nestane (viz České dráhy a mnozí další). Že právě to je jednou z hlavních příčin hrůzné finanční situace našeho zdravotnictví státu kupodivu nevadí.

Ještě jeden příklad rozdílného postavení státu a občana, i když tentokrát se snad o porušení zákona nejedná. Mluvčí vlády Miloše Zemana kdysi odmítl odpovědět na otázku, kolik peněz vydá úřad vlády na nákup alkoholických nápojů. Dnes vyšlo najevo, že tato částka byla skutečně nemalá. Daňové zákony přísně nařizují zaměstnavatelům, jaké nápoje smí nakoupit pro své zaměstnance a odečíst je z daní. Alkohol mezi ně nepatří. Není to snaha chránit zdraví zaměstnanců, je to jen prostá snaha státu vybrat co nejvíce na daních. Tyto vybrané daně pak kupodivu sama vláda už prochlastat smí.

Ale nejen vláda, tedy exekutiva si u nás vykládá pravidla demokracie a právního státu po svém (tedy mírně řečeno podivně). Totéž platí i o našich poslancích. Zářným příkladem je jejich slavná imunita. Kdysi pan poslanec Marek Benda obhajoval tento institut tak, že kupříkladu poslanec musí mít právo porušovat dopravní předpisy, pokud se potřebuje rychle dostat na důležité zasedání. To se však těžce mýlil. Skutečnost, že za porušení zákona (o dopravních předpisech) nemůže být ihned stíhán policí jako jiný smrtelník, ještě neznamená, že tyto předpisy dodržovat nemusí. Poslanecká imunita totiž není právo nedodržovat zákony. Zákony musí dodržovat všichni, i sami zákonodárci (jakkoli je tato myšlenka našim zákonodárcům zdá se dost cizí).



Na mojí Home stránku neboli domácí Page