V čem se zmýlil Marx

Cílem Marxovy teorie bylo dokázat, že kapitalisté bezostyšně kradou dělníkům to, co dělníkům ve skutečnosti náleží, totiž část jejich práce. Tudíž dělnictvo má plné právo s těmito krádežemi skoncovat, ba co víc, majetek z nakradeného vytvořený mohou klidně zabavit a vrátit těm, komu vlastně patří. Stěžejním bodem této teorie je tedy ona ukradená část práce, kterou Marx nazývá nadhodnotou.

K tomu, abychom pochopili, co tím Karel mínil, je třeba začít s jeho ekonomickou teorií od začátku. A na začátku je třeba uvést, jak Marx k ekonomii přistupoval. Marx byl typickým představitelem takzvaného mikroekonomického přístupu, neboli mikroekonomické metody. Zatímco Keynes uvažoval o vlivu celkové agregátní poptávky na celkovou agregátní nabídku a o vlivu celkových dotací na růst hospodářství jako celku a podobných makroekonomických věcech, Marx přemýšlel nad tím, za jakou dobu švec vyrobí jedny boty a za kolik je pak prodá. Chce-li Marx popsat kapitalistickou ekonomiku jako celek, začíná od její nejmenší buňky, jednoho drobného výrobce. A nic proti tomu, dokonce si myslím, že dnešním národohospodářským ekonomům by občas trocha aplikace mikroekonomické metody nevadila. Jejich zrak by občas mohl slétnout z miliardových makroekonomických sfér kamsi níž až k nám nebohým mikroekonomickým jednotkám.

Ale zpět k Marxovi. Jeho uvažování začíná u pojmů užitná hodnota a hodnota. A všímá si toho, že užitná hodnota, tedy to, k čemu dané zboží slouží, v čem je k užitku, nemá většinou nic společného s hodnotou, tedy vlastně s cenou, za které se toto zboží směňuje na trhu. Možnost určení ceny nabídkou a poptávkou odmítá, neboť to podle něj sice dokáže vysvětlit, proč cena téhož zboží kolísá, ale ne proč jedno zboží stojí velmi málo (například špendlík) a jiné velmi mnoho (například lokomotiva). A Marx přemýšlí co mají všechna rozdílná zboží společného. A dochází k tomu, že všechna potřebují ke svému vzniku lidskou práci. A tudíž lidská práce, přesněji čas vynaložený na práci, je tvůrcem oné hodnoty. Hodnota zboží je zhmotnělý čas spotřebovaný na práci. Žádný jiný zdroj hodnoty Marx neuznává. Je sice jasné, že do hodnoty nového výrobku se započítává i hodnota použitých surovin, jenže hodnota těchto surovin je opět dána pouze množstvím práce potřebné k vyrobení oněch surovin. Mimochodem tohle všechno nevymyslel Marx až tak úplně sám, protože stejně řešil rozpor mezi tržní a užitnou hotnotou již zakladatel ekonomie Adam Smith.

Proto je tedy cena špendlíku mnohonásobně řádově nižší než cena lokomotivy, protože na výrobu lokomotivy se spotřebuje mnohem více práce než na výrobu špendlíku. Až doteď to tedy vypadá jako docela logická konstrukce. Ale kde je tedy ta nadhodnota? Vraťme se k onomu ševci. Ten vyrobí jeden pár bot za dvě hodiny. Za den tedy čtyři páry bot, což mu zabere osm hodin. Každý pár prodá za stovku, za den tedy vytvoří hodnotu čtyři sta peněz. A teď přijde zvrat. Švec začne pracovat v kapitalistově továrně. Pracuje stále osm hodin. Hodnota, kterou za tu dobu vytvoří je, jak jsme ukázali, čtyři sta penízků. Ale ty mu kapitalista samozřejmě celé nedá. Část si kapitalista musí ponechat pro svůj parazitický poživačný způsob života. Ševci dá jen ekvivalent pouhé části jeho práce, řekněme šesti hodin (tedy tři sta penízků) a ekvivalent dvou hodin (stovku) si buržoa ponechá. Těch šest hodin se tak stalo hodnotou pracovní síly ševce, ty dvě hodiny, které si pan továrník ponechá, se stávají onou slavnou ukradenou nadhodnotou.

Jenže, jest tomu dopravdy tak? Opravdu vytvoří švec doma i v továrně za osm hodin tutéž hodnotu ? Podle Marxe ano, neboť hodnota je tvořena jen časem vynaloženým na práci. Ale když se nad tím zamyslíme, dojdeme snadno k závěru, že tomu tak není. V továrně má švec už všechno pěkně k práci připraveno, nemusí se starat o to, kde sežene nové kůže a vůbec další materiál, zda již se mu neopotřebovaly nástroje a kde a jak své zboží prodá. Továrna se liší od ševcova domova tím, že mu připraví dokonalé pracovní podmínky. Díky nim vytvoří švec za tutéž dobu větší hodnotu, než by vytvořil doma. Doma za osm hodin práce ušije čtvery boty, v továrně za tutéž dobu ušije párů šest nebo více. Tedy v té továrně (byť by to byla obyčejná manufaktura) vytvoří dělník více hodnoty než by byl schopen sám doma. Tato hodnota navíc logicky musí patřit tomu, kdo její tvorbu umožnil, tedy majiteli továrny, nikoli dělníkovi.

Marxova chyba tkví v tom, že ignoroval prastarý Aristotelův poznatek, že celek je víc než jen pouhý součet jeho částí. To lze ukázat na velmi triviální analogii. Pravěký kmen se skládá z dvaceti lovců. Každý z nich dovede ulovit řekněme králíka. Ale pokud budou lovit společně jako jeden celek, uloví třeba mamuta. A to je podstatně větší masa jídla než dvacet králíků. Marxisté by mohli namítnout, že zde se jedná o změnu kvantity v kvalitu, kterou přece Marx také uznává. Jenže zde ve skutečnosti o žádnou proměnu kvantity v kvalitu nejde. Pouhý nárůst množství lovců ke změně kvality nepovede. Jeden lovec uloví sám jednoho králíka. Dvacet lovců dvacet králíků. Tisíc lovců už neuloví tisíc králíků, protože tolik králíků na daném území není. Část lovců neuloví nic a buďto umřou hlady nebo se pokusí omezit konkurenci a vyhubit jiné lovce. V obou případech nárůst kvantity neznamenal vzrůst kvality, ale naopak katastrofu. Aby došlo ke skutečnému nárůstu kvality, tedy aby místo dvaceti králíků byl uloven jeden pěkný mamut, je zapotřebí něčeho (v tomto případě spíš někoho), kdo lovce spojí v onen celek, kdo bude celou akci koordinovat, kdo řekne, ty půjdeš na mamuta zprava, ty zleva, ty nám ho nadeženeš a ty do něj píchneš oštěpem. Navíc ten někdo možná ani sám lovit nebude. Přesto jistě bude požadovat část úlovku. A samozřejmě právem. Marxisté by zde řekli, že ostatní lovce vykořisťuje, protože jim odebírá část jejich úlovku, my jsme ale viděli, že bez něj by ten úlovek zdaleka nebyl tak velký, místo mamuta by měli jen dvacet králíků. Analogie s manufakturou nebo továrnou je snad očividná. Ten, kdo vytvoří nutné podmínky pro to, aby z jednotlivých výrobců vznikl výrobní celek vyšší kvality (a tím i umožňuje vytvoření větší hodnoty) má jistě nárok na část této vytvořené hodnoty.

Takže vidíte, i při použití triviální Marxovi mikroekonomické metody jsme jeho teorii nadhodnoty vyvrátili. A to jsme neopustili Marxův prajednoduchý příklad. Oč zřejmější by to bylo na příkladu nějaké současné moderní továrny. Tak třeba souhrn zaměstnanců v moderní výrobní organizaci dovede vyrobit raketoplán, ale samotný zaměstnanec by jej nikdy nevyrobil, i kdyby na to měl neomezené množství času, což nemá. Zde již je existence oné továrny (přesněji existence vysoce organizované výrobní struktury) naprosto nutnou podmínkou k tomu, aby ona hodnota raketoplánu vůbec vznikla.

Na mojí Home stránku neboli domácí Page