Jsme materialisté ?

V souvislosti s nedávným sčítáním lidu, se začalo mluvit o odklonu české společnosti od náboženství a vlastně hodnot duchovních vůbec. Zdá se, že mnoho lidí zastává názor, že k vysvětlení světa boha nepotřebujeme, neboť exaktní vědy dříve či později odhalí všechna skrytá tajemství vesmíru. Ovšem zde je skryt první omyl, exaktní vědy mohou odhalit nanejvýš taková tajemství, která jsou předmětem jejich zkoumání. Nemohou jít dál a také dál nejdou. Tak například můžeme si položit otázku, proč se vidíme v zrcadle. Fyzika nám odpoví, že je to proto, že vyleštěné kovové plochy dobře odrážejí světlo. A ptáme se dál, proč vyleštěné kovové plochy dobře odrážejí světlo a i zde má fyzika odpověď. Protože volné elektrony v kovech umožňují velmi dobrý odraz světla. I ještě na další otázku, proč tomu tak je, odpoví fyzika, že proto, že se elektrony chovají podle určitých fyzikálních zákonů, které také fyzika dobře popisuje. Ale právě zde fyzika, jakožto exaktní věda končí. Na další otázky, co to jsou ty fyzikální zákony, proč je ty elektrony poslouchají, kde se ty zákony vzaly a proč platí pořád stejně, už fyzika neodpovídá a odpovědět ani nemůže. Fyzika se zabývá jen věcmi fyzického světa, věcmi reálně existujícími. V případě oněch zákonů se však o reálné bytí nejedná. Jde o bytí ideální.

Materialista věřící jen v exaktní vědy, však na otázku, proč příroda poslouchá přírodní zákony nemůže odpovědět. Nebo leda řekne, že to tak zkrátka je a hotovo. My se však nad takovými zákony zamyslíme. Zde je totiž skryt druhý omyl těch lidí, kteří si myslí, že ve sporu mezi materialismem a idealismem stojí zcela a úplně na straně materialismu a jakékoli ideálno popírají. Ve skutečnosti všichni (nebo alespoň drtivá většina z nás) věří v určitý stupeň ideálního bytí. K doložení takového tvrzení je samozřejmě nejprve nutné si říci, co to to ideálno, neboli ideální bytí vlastně je (přitom si dovolím využít myšlenky polského filozofa J.M.Bocheńskyho z jeho knihy Cesta k filozofickému myšlení, kde se zabývá obdobným problémem). Snazší je nejprve definovat ono bytí reálné. Všechno co skutečně existuje, má určité společné vlastnosti. Totiž existuje to někde, na nějakém místě. Existuje to někdy, v určitém čase. Někdy to vzniklo a zcela jistě to i někdy zanikne. Mohlo by to být i jiné, než to je, nebo by to dokonce nemuselo být vůbec. Například něco tak trvalého, majestátného až téměř "božského" jako je masív Mount Everestu. Stojí na určitém místě, kde ho horolezci vždycky najdou. Existuje v určitém čase. Teď v Himalájích stojí, ale před milióny let tam ještě nestál. Takže také někdy vznikl. A je jisté, že jednou, až jej voda, vítr a možná i lidé pěkně obrousí, tak nakonec i zanikne. Je vysoký necelých devět tisíc metrů, ale klidně by mohl mít i přes devět nebo naopak by mohl být o kilometr nižší a nikdo by ho neznal. Nemusel by být vůbec a nic by se vlastně nestalo. To je tedy reálné jsoucno. O ideálním však žádná z výše uvedených věcí neplatí. Ideální jsoucno je všude, ne jen na určitém konkrétním místě. Je vždy, ne jen v určitém čase. Ideální jsoucno nikdy nebylo vytvořeno a nikdy nezanikne. Nemůže být jiné než jaké je a jeho existence je nutná. Může být vůbec něco, co tyhle podmínky splňuje ? Ale jistě, například právě fyzikální zákony, nebo zákony matematiky. Jedna a jedna jsou dvě. To platí všude. Ne jen tady a teď, ale všude a vždy. Nikdy to nevzniklo, nelze nalézt v čase místo před nímž tento zákon neplatil a po něm již ano. Stejně tak musí tento zákon platit pořád, nemůže nikdy zaniknout. Musí být přesně takový jaký je, Mount Everest může být klidně o metr nižší, ale jedna a jedna nemůže být jedna celá, devadesát devět. A pro existenci našeho světa je tento zákon nutný. Kdyby nebyl, nemohl by být náš svět takový jaký je. Zákony matematiky jsou ideálním bytím.

A jsme vlastně u jádra věci. Jak nadále vystačit s jednoduchou materialistickou vírou, která existenci ideálna popírá ? Kdo chce být i nadále materialistou, musí jím být do důsledků a (spolu s filozofickými pozitivisty) prohlásit, že žádné matematické, fyzikální zákony, zákony logiky atd. prostě neexistují. Že je to všechno jen náš zvyk. Lidé vždycky ve všech konkrétních případech viděli, že jedna a jedna jsou dvě, až si na to prostě zvykli. Ale ve skutečnosti žádný takový zákon neexistuje. Myslím, že naprostá většina z nás se kloní k opačnému názoru. Jsme tedy, i když o tom třeba nevíme, idealisté. Nikoli zarytí materialisté, jak si sami o sobě lidé často myslí. Mimochodem i marxisté věří v existenci obecných zákonů vývoje lidské společnosti, přesněji na víře v takové zákony je celý marxismus vystaven. Takže i marxisté jsou z tohoto pohledu vlastně idealisté.

Takže jak vidno, naprostá většina z nás věří v existenci alespoň určitého stupně ideálna. Lišíme se asi jen v tom, jak dalece jsme v této víře ochotni zajít. Dalším takovým stupněm ideálního bytí jsou například hodnoty. Hodnoty morální nebo estetické i náboženské. Můžeme se dohadovat, zda takové hodnoty opravdu existují, nebo je to opět jen určitá forma lidského zvyku daného například tradicí. U každé hodnoty lze rozlišit věc, které se hodnota týká, samu hodnotu a pak naše vnímání této hodnoty. Tak například věc - kanibalismus neboli lidožrouctví. Hodnota říká, že tato věc je špatná, chybná, nesprávná ve stylu "nesežereš bližního svého". Ale konkrétní vztah určitého konkrétního člověka k této hodnotě může být jiný. Například typu - není to sice správné, když ho ale sním, získám jeho sílu a ta se mi bude hodit, takže ho sním. A teď jde o to, existuje skutečně ona hodnota jako ideální jsoucno, tedy nezávislá na místě a času, platila vždy a vždy bude platit ? Pozitivisté opět řeknou, že nikoli. Lidé se prostě dohodli, že se navzájem jíst nebudou. V Evropě. Ovšem jinde se lidé vesele jedli. To znamená, že tato hodnota platí jen někde, tedy není ideálním jsoucnem. Hodnota podle pozitivistů jako taková neexistuje, je jen ona věc a naše individuální hodnocení této věci. Tento názor na problém hodnot dnes bohužel asi zastává dost lidí. Tady nám například z našich stupňů ideálna odpadají komunisté, kteří například na hodnoty - nezabiješ, nepokradeš - říkají, že pravda, nezabiješ a nepokradeš, ovšem pokud je to v zájmu dělnické třídy, nebo ještě lépe jejího revolučního předvoje, pak klidně zabiješ a samozřejmě hlavně pokradeš. Velkým odpůrcem ideální existence hodnot byl také Nietzsche. Poukazoval na to, že v samotných morálních soudech jsou rozpory a že morálka se historicky mění. Proto prohlašuje morálku za relativní a o pravdě dokonce říká: "pravda jsou iluze, o kterých jsme zapomněli že jimi jsou." Nitzscheho nadčlověk, silný a svobodný, má právo po odmítnutí staré pokrytecké morálky si vytvořit své vlastní morální hodnoty. Kam taková nadčlověčí morálka vede, jsme viděli ve dvacátém století až příliš přesně a názorně. Přesto relativizace morálky i pravdy ve stylu každý má svojí pravdu nebo dokonce pravda (a tudíž morální) je to, co je užitečné (Nietzsche přímo říkal, že morální je to, co nám přináší větší moc), tedy tento relativistický pohled na hodnoty je i dnes dost populární (mimochodem otázka pro přemýšlivé - je Václav Klaus nadčlověk?). I tak si ale myslím, že stále většina společnosti věří v absolutní existenci alespoň těch základních morálních hodnot, tedy že i v této úrovni ideálna je česká společnost idealistická.

Po stupních ideálního bytí pak můžeme dojít až k nějaké té ideji nejvyšší. Například pro Platóna to byla idea dobra. Jindy ji metafyzici nazývají absolutno. Jindy Bůh. Téměř všichni velcí filozofové se však shodují, že nějaký absolutní princip musí nutně existovat. A proč se filozofie zabývá bohem ? Filozofie je totiž obecná věda, není to věda jen o něčem, je to věda o všem. To vše se dá pro lepší pochopení zobrazit takzvaným platónským trojúhelníkem. Je to trojúhelník, kde jeden vrchol představuje osobní vědomí, subjekt, tedy mé já. Druhý vrchol je okolní svět. A třetí vrchol je ono absolutno, bůh. Strany trojúhelníka pak značí vztahy. Vztah mého vědomí k okolnímu světu (a vztah světa ke mně), dále můj vztah k absolutnu, k bohu (o opačný vztah boha ke mně) a nakonec tedy vztah boha ke světu a světa k bohu. Tak se dá jednoduše popsat ono všechno, kterým se zabývá filozofie. To je to všechno, co je, nebo alespoň může být. Samozřejmě můžeme některý z vrcholů trojúhelníku škrtnout a udělat tak z něj úsečku. Například můžeme tvrdit, že neexistuje okolní reální svět, ale jen naše vědomí a bůh. Irský filozof George Berkeley například tvrdil, že neexistuje nic, než ideje a duch. Celý materiální svět byl pro Berkeleyho vlastně jakousi virtuální realitou, kterou pro nás vytváří bůh. Lze škrtnout boha i svět a prohlásit, že jediné co existuje jsem já. Sebe ovšem škrtnout nemůžeme, protože jak doložil Descartes (a před ním svatý Augustýn) o všem mohu pochybovat, jen ne o tom, že pochybuji (to je takzvaný princip cogito, jistota bytí z jistoty pochybování neboli ono slavné "myslím, tedy jsem"). Nebo lze ponechat svět a sebe a škrtnout boha. Pak se ale dostaneme do těžko řešitelné situace. Jak jsme ukázali na začátku, filozofie pokládá otázku "proč tomu tak je" mnohem dále než ostatní vědy. Proč existují přírodní zákony. A proč z nekonečných možností, jaké by tyto zákony mohly být, jsou právě takové jaké jsou ? Škrtneme-li boha, chybí nám důvod, proč věci jsou právě takové jaké jsou. Ztratí se nám první příčina, která sama již příčinu nemá. Přesto se najdou filozofové, kteří mají odvahu to učinit. Nejdokonaleji to asi provedl Jean-Paul Sartre a z neexistence boha mu vychází jediné možné řešení. Svět, tedy všechno včetně lidské existence je nesmyslné, absurdní. Sarter říká, že musíme volit mezi bohem a absurditou. On sám volí absurditu, nesmyslnost. Pokud si však myslíme, že svět má nějaký smysl a že smysl máme i my lidé v něm, a navíc, že tento svět je rozumově poznatelný, musíme volit boha. Bůh je pro filozofa důvod rozumové vysvětlitelnosti světa. Jak však napsal výše zmiňovaný J.M.Bocheńsky: "sporná otázka není, zda Bůh existuje, nýbrž jak si Ho máme představit".

A v tomto bodě se stýká filozofie s náboženstvím. Dalo by se říci, že tam, kde filozofie končí, náboženství, víra v boha, začíná. Bocheńsky k tomu poznamenává, že náboženský člověk ví o bohu mnohem více, než největší z metafyziků. I v takovém poznání boha je však jisté úskalí. Zejména je třeba odmítnout představu boha, coby naprosto dokonalého tvora, něco jako hodného stařečka na obláčku obklopeného anděly. Tato nesmyslná antropomorfní představa, kterou bohužel církve snad z pohodlnosti často používají, odradila od náboženství většinu těch, kteří se dnes považují za ateisty. Přitom mnoho z nich přiznává, že jsou ochotni uvěřit v existenci něčeho, co nás přesahuje, tedy intuitivně cítí nutnost existence matefyzického boha. Nevidí však žádné náboženství, které by bylo schopno tuto jejich představu naplnit. To je nyní myslím velká výzva před křesťanstvím, pokud si chce zachovat svůj význam i v tomto tisíciletí.

Problémem naší společnosti je, že většina z nás je vychována školstvím, které se snažilo takové nejzávažnější otázky naší existence ignorovat, ba přímo tajit. Škola předkládá jednoduchý obraz materiálního světa jako souhrn vědeckých pravd, o kterých netřeba pochybovat a které vysvětlují vše. O tom, co nevysvětlují, je neslušné hovořit. Lidé pak mají dvojí možnost, buď tomuto pohledu naivně uvěřit, nebo hledat svoji cestu. Bohužel ti, kdo zvolí druhou možnost, již automaticky nedůvěřují ve vědu. To co říká věda, se přece učili ve škole a zde odpověď nenalezli. Proto se obracejí k různým pavědám, sektářským učením, východním náboženským učením, víře v UFO, případně zcela iracionálním výkladům světa. Je proto třeba výuku věd založit na studiu věd obecných, tj. filozofie a samozřejmě též teologie. A také nebát se přiznat, že věda předkládá poznatky pouze pravděpodobné, o nichž je možno pochybovat a každý musí mít právo o nich pochybovat. Přitom musí škola přesvědčit, že přesto nic lepšího než vědu k poznání světa nemáme. Bohužel škola u nás jen velmi nerada připouští pochybnosti o tom, co sama učí. Filozofie - to jsou však téměř samé pochybnosti. Snaha přiblížit dětem filozofické myšlení by se určitě setkala s rázně odmítavou reakcí oněch naivních materialistů, kterým je všechno jasné a s argumenty typu - jen dětem zbytečně pletete hlavy. U nás zkrátka základní otázky člověka patří k věcem, o nichž se ve slušné společnosti nemluví. Dokud tomu tak bude, tak názor, že lidé Boha nepotřebují, že exaktní vědy jednou vysvětlí vše, nebude ojedinělý ani mezi relativně vzdělanými lidmi.





Na mojí Home stránku neboli domácí Page