Pavel Exner: Pravice a levice

Pravicový a levicový názor

V LN proběhla diskuze o budoucnosti pravice. Tento článek se jim však zdál poněkud dlouhý, takže jsem jej musel zkrátit na asi čtvrtinu. Zde se tedy můžete seznámit s původní nezkrácenou verzí.

Domnívám se, že nejprve je nutné pokud možno přesně nadefinovat, které názory spadají pod pojem pravicové. To samozřejmě nejde jinak než jejich konfrontací s názory opačnými, tj. levicovými. Teprve pak můžeme řešit otázku, kam by měla moderní pravice směřovat. Protože jsem členem prezídia České rady humanitárních organizací a členem předsednictva Pražské krajské rady zdravotně postižených, dovolte mi pojmout danou problematiku z tohoto poněkud užšího pohledu.


Pravicový názor

Co je tedy pravicový názor ? Neboli jinak, jaké názory charakterizují pravici ? Volný trh a svobodné podnikání ? To jistě, ale nejen to. Zejména je to takový názor, který staví na svobodě jednotlivce. Člověk s pravicovým smýšlením chce co nejvíc sám rozhodovat o svém životě, být co nejméně závislý na společnosti a zejména na státních institucích. Ale pozor, to neznamená, že pravicové názory má jen ten, kdo je naprosto nezávislí a samostatný. Nějaký podnikatel, který od společnosti žádnou pomoc nepotřebuje. Důležité je ono odhodlání vzít svůj osud do svých rukou. Proto mentálně postižený člověk, který se rozhodne opustit bezpečí státního ústavu a využít například možnost chráněného bydlení, tím projevil lépe svůj pravicový postoj, než jak je schopen leckterý pravicový politik. A opravdu nijak přitom nezáleží na tom, že bude nadále potřebovat asistenci a dohled a nejrůznější další pomoc včetně té sociální.

Stát má samozřejmě v pravicovém systému také své místo. Je to ale místo přesně vyznačené a také jasně omezené, jeho pravomoci jsou zaměřeny zejména na obranu státu před vnějším nepřítelem a na dodržování právního stavu uvnitř státu. Pod pojmem právo se pak chápe především hledání a nalézání spravedlnosti (něco ve smyslu britského common law - obecného práva, které ani nemusí být psané). Nikoli pouhá do tečky a do písmene doslovná aplikace psaných norem, jak je to bohužel obvyklé u nás, kde právní formalismus přerůstá až v právní cynismus. Také musí platit dvě hlavní zásady právního státu. V právu soukromém platí, že vše, co není zákonem výslovně zakázáno, je povoleno. V právu veřejném (podle kterého se řídí veřejné instituce) pak musí platit premisa přesně opačná, totiž co není zákonem výslovně povoleno, to je veřejným institucím zakázáno. Právo pak musí co nejvíce odpovídat obecné morálce, neboť morálka je vůbec ústředním pojmem autentické pravice. V Česku se však podařilo prosadit pravici názor, že morálka je něco, co škodí rychlému ekonomickému rozvoji. Dějiny nám však ukazují, že nejrychleji se tržní ekonomika rozvíjela právě ve státech s velmi přísnou (obvykle protestantskou) morálkou. Přečtete-li si článek od Margaret Thatcherové o základech pravicové politiky, narazíte mnohokrát na slova morálka a bůh, ale možná ani jednou na pojem volný trh. Najdete-li si libovolný článek od Václava Klause, bude poměr přesně opačný. Státní orgány mají fungovat v pravicových systémech především jako služba svobodného občana, který jejich služeb využívat může, ale nemusí. Například ve Velké Británii neexistuje zákon, který by občany nutil vlastnit nějaký doklad totožnosti. V současnosti se tam zavádějí průkazy, které fungují současně jako občanský průkaz, řidičský průkaz a pas (do států EU), nejsou však povinné. Úřady je vydají tomu, kdo má o tento průkaz zájem, ale nikomu jej nemohou nutit. Při představě, že by neexistovaly povinné občanské průkazy, by se jistě naši úředníci budili v noci hrůzou.

Úlohu vlády v pravicovém systému stručně a jasně vyjádřil již autor amerického Prohlášení nezávislosti Thomas Jefferson, který řekl : "Nejlepší vláda je taková, která vládne co nejméně."

V liberálním státě také není běžné, že by stát měl právo shromažďovat o svých občanech jakékoli informace a dokonce s nimi libovolně nakládal. Představa státního informačního systému, kde informace o občanovi, které se zadají na jednom místě, budou rázem přístupna všem státním institucím a jejich úředníkům je doslova šílená a nebezpečná. Vychází z u nás velmi vžité představy, že stát smí vědět o občanovi vše, naopak občan o státu téměř nic. V opravdu pravicovém přístupu je to totiž přesně naopak. Netvrdím přitom, že představa jednotného informačního systému je špatná, špatná je představa o tom, jaké informace v něm budou uloženy. Správně by měl obsahovat informace ne o občanovi, ale všechny informace o státu (kromě těch, které budou speciálním zákonem označeny za tajné), a tyto informace by měly být přístupny všem státním institucím, ale také (a především) všem občanům.

Ruku v ruce se svobodou jednotlivce však kráčí jeho odpovědnost za své činy. Odpovědnost vůči sobě, ale nejen vůči sobě. Vůči celé společnosti. Tato odpovědnost s sebou nese i závazek pomáhat ostatním tam kde je potřeba. Pravicově smýšlející člověk však chápe, že je na něm, aby pomohl, a začne v rámci svých možností něco dělat. Levicově smýšlející občan začne v tu chvíli volat po zásahu státu, nebo prostě těch druhých, co to mají mít na starosti. Zjednodušeně řečeno, liberálně zaměřený člověk v případě, že vidí, že je něco špatně, tak koná a svým konáním se to snaží napravit (zmůžeme vše, pokud opravdu budeme chtít). Levicově zaměřený občan v témže případě také volá po nápravě, ale tuto nápravu požaduje od státu a jeho orgánů (od toho tu přece stát je a my sami nezmůžeme nic…).

Princip jednoty svobody a odpovědnosti se pak musí promítnout i do zákonů jako princip rovnováhy práv a povinností. Nelze na někoho naložit zákonem jen tak více povinností než mají ostatní bez toho, že by dostal také odpovídající práva. A totéž platí samozřejmě i naopak. Kupříkladu, když manželka pana prezidenta Dagmar Havlová žádala ze zákona mimořádné výhody (státem placenou kancelář), porušila právě tento princip. Protože postavení manželky hlavy státu není žádná oficiální zákonem upravená funkce, nemá manželka prezidenta (upozorňuji ze zákona) žádné jiné povinnosti než jakákoli jiná žena, nebo ještě lépe jakýkoli jiný občan našeho státu. Bylo by proto zcela nesmyslné (alespoň v liberálním demokratickém státě), aby získala navíc nějaká zákonem stanovená práva, větší než má kterýkoli občan našeho státu. Samozřejmě, že manželka prezidenta má řadu neformálních povinností. Pak může mít samozřejmě i odpovídající systém neformálních práv. Nelze je však vyžadovat zákonem.

Tento princip je důležitý i pro zdravotně postižené. Protože říká, že pokud zdravotně postižený člověk nemá nějaké zvláštní zákonem stanovené povinnosti, nemůže mít ani žádná mimořádně zákonem stanovená práva. To je jistě názor, se kterým asi v našich podmínkách málokdo ze zdravotně postižených bude beze zbytku souhlasit.

Na druhou stranu, protože pravicový názor chápe všechny občany jako rovnoprávné, není proto proti smyslu liberalismu žádat odstranění překážek, která před zdravotně postižené klade život a které je znerovnoprávňují. Stačí si uvědomit, že třeba i obyčejné schody nejsou nic jiného než odstranění a překonání nějaké bariéry. Postavíme-li rozhlednu, musíme umožnit lidem dostat se na vrchol, tedy překonat bariéru, kterou je výška té rozhledny a postaví se schody. Ve smyslu rovnoprávnosti mohou ale žádat všichni, aby pro ně byla tato bariéra odstraněna a to samozřejmě pro ně vhodným způsobem. Je prostě nepřípustné odstranit tuto bariéru jen pro někoho (pro ty, co mohou používat schody) a pro jiného ji tam ponechat (pro ty, pro něž jsou běžné schody nepřekonatelné). A to se týká všech kompenzací. Takže požadavek odstranění bariér nebo různých kompenzačních pomůcek není v rozporu s výše uvedeným principem vyváženosti práv a povinností. Naopak je to aplikace principu rovnoprávnosti občanů, což je rovněž jeden ze základů liberálního přístupu.

Pravicovým názorem tedy je, že sám konkrétní jednotlivec se má snažit napravovat chyby, ke kterým nutně v každé společnosti musí docházet. Protože samozřejmě si nikdo nepředstavuje, že by takovou nápravu zvládl sám, spojují se občané tohoto smýšlení a tím vzniká to, co se obvykle nazývá občanská společnost, založená na sdružování občanů na svobodném a rovnoprávném principu, kteří se tak podílejí na řízení společnosti. Odpovědnost za společnost tak přestává být monopolní záležitostí státu a jeho orgánů.

Jinými slovy, politici tím ztrácejí monopolní nárok na politiku, což se jim samozřejmě nelíbí. U nás je velmi rozšířen názor, že politiku mají dělat pouze a jedině profesionální politici sdružení v patřičnou politickou stranu. Občané si pak mají pouze z nich vybrat ty pravé (otázka přitom je, zda je vždy z čeho vybírat). Ovšem slovo politika vzniklo z řeckého polis, což znamená obec, kde obec představují všichni občané této obce. Politika je tedy záležitostí všech občanů, kteří cítí odpovědnost za svoji obec, nikoli pouze politiků.

Protože činnost občanů (respektive sdružení občanů) v občanské společnosti není nijak omezena ani předem vymezena, mohou se věnovat v podstatě čemukoli, včetně pomoci zdravotně postiženým nebo jiným humanitárním cílům. V ideálním případě tak mohou zcela nahradit činnost státu v této oblasti (a tím vyřešit výše zmíněný rozpor mezi jednotou zákonem stanovených práv a povinností a zájmy zdravotně postižených). Potíž je samozřejmě v těch třech slovíčkách 'v ideálním případě'.


Levicový názor

A co ten opoziční názor, tedy ten levicový? Ten vychází z předpokladu, že všechny chyby společnosti lze odstranit moudrými rozhodnutími a nařízeními státu, popřípadě dalších oficiálních institucí, neboli, že celý život společnosti lze řídit stejně jako se dá řídit nějaká malá organizace nebo stroj. Občan zde pak vystupuje pouze jako pasivní příjemce moudrých rozhodnutí státu.

Na druhé straně stojí mocný stát, který určuje pravidla do nejmenších podrobností, jejichž dodržování přísně vyžaduje, který však na druhou stranu přebírá od občana mnohé povinnosti, zejména povinnost postarat se sám o sebe. Neboli přejímá od občana odpovědnost za něj samého. K tomu ovšem nutně musí od občana převzít i jeho práva. Představa, že stát nám ponechá všechna práva a převezme pouze naše povinnosti je nesmyslná. Aby se stát o nás mohl dokonale postarat, musí nám vzít naše právo starat se sám o sebe, neboli právo svobodně jednat. Má-li se o nás stát postarat, musíme nutně dělat to, co on chce.

Jinými slovy, levicové politické systémy se vyznačují tím, že více či méně omezují osobní svobody jedince, za to však nabízejí určité jistoty (některé naše starosti převezmou na sebe).

Levicový názor vidí ve společnosti mnoho nedostatků, které vesměs považuje za takzvanou sociální nespravedlnost a tu se snaží nařízeními státních orgánů a pomocí zákonů odstranit. Přitom se levicový stát nemůže chovat ke každému stejně, při napravování oné nespravedlnosti musí naopak ke každému přistupovat z jiné pozice, někoho práva omezovat, jiného posilovat, aby se dosáhlo onoho chimérického "spravedlivého" postavení každého člověka ve společnosti. Princip rovnováhy práv a povinností proto v levicovém systému neplatí. A opět mohu uvést příklad. Sociální demokracie se snaží prosadit zákon o majetkových přiznáních. Již o tom lze samozřejmě diskutovat, zda má stát právo vědět, co občan vlastní, ale hlavní problém je, že toto přiznání se nemá týkat všech občanů, ale jen těch majetnějších. Určitá zákonem stanovená povinnost platí jen pro někoho. V podstatě to je to samé, jakoby byly speciální zákony platné jen pro černochy, jiné jen pro ženy a jiné zas pro muže a tak dále. Z pravicového, občanského pohledu je to ovšem nepřípustné. V pravicovém systému by sice bylo možné uzákonit majetková přiznání (i když je to velmi hrubé vměšování státu do práv občana, ale v případě potřeby, zejména jako opatření jen dočasné by nebylo zcela v rozporu s pravicovým názorem), ovšem toto přiznání by se muselo týkat buď všech nebo nikoho.

Z výše uvedeného ovšem vyplývá, že zvláštní potřeby zdravotně postižených mohou být v levicovém systému libovolně řešeny a upravovány zákonem a že zdravotně postižení mohou požíval libovolná speciální zákonem stanovená práva. Naopak se nemohou odvolávat na princip rovnoprávnosti. Místo něj zavádí levicový stát spíše princip rovnosti, neboli snaží se všechny občany seřadit do stejné lajny. Ty, co nevyhovují, pak má tendenci zcela vyřadit (nebo alespoň uklidit někam do ústavu).


Pravicový přístup a jeho výhody

Teď, když jsme si jakž takž definovali pojmy pravice a levice se zvláštním přihlédnutím k problematice zdravotně postižených, se pokusím oba přístupy porovnat, neboli zhodnotit jejich klady i zápory.

Pravicový přístup přináší obvykle řešení rychlá a s nízkými náklady, zkrátka efektivní. Občan nebo i sdružení občanů, kteří nejsou vázáni státní mašinérií a jejími pravidly, mohou o čemkoli rozhodnout rychle a právě tehdy, kdy je potřeba. Nižší náklady jsou pak samozřejmě dány tím, že peníze se nerozplývají bezúčelně v samotném systému, ale mají větší šanci dostat se tam, kde je jich potřeba. Kromě toho se každý snaží použít své vlastní peníze tak, aby jich bylo potřeba co nejméně při současném dosažení co největšího účinku, což naopak rozhodně není postup, kterým by se řídili státní úředníci.

Pomoc v takovém systému přichází od konkrétních osob nebo konkrétního sdružení osob, nikoli od anonymního státu a jeho úřadů. Je tak zvýrazněna sounáležitost mezi lidmi a určitě i kontrola využití prostředků je v takovém případě účinnější. Nezávislí lidé jsou navíc za svá rozhodnutí odpovědni jen sami sobě, jsou si toho vědomi a podle toho také rozhodují. Úředník naopak je vždy odpověden svému nadřízenému, což vede k tomu, že každý úředník se snaží ze sebe všechnu odpovědnost svalit (k čemuž jim dopomáhá nepřehledná síť vnitřních vyhlášek a norem, na které se mohou vymlouvat), a při svém rozhodování bude jako kritérium používat nejen věc samu, ale i to, jak se vybrané řešení bude líbit nadřízeným.

Systém založený na iniciativě občanů také snáze může zareagovat na všechny eventuality tak, jak je potřeba. Nemusí být totiž sešněrován předem danými pravidly, které samozřejmě nemohou počítat s každou možností. Pravicový systém tudíž může snadno zasáhnout i tam, kde státně dirigistický levicový selhává.


Pravicový přístup a jeho nedostatky

Pravicový systém, protože vychází z iniciativy jednotlivce může trpět určitou nekoordinovaností, nesystémovostí. Je pro něj typické, že své síly napře tam, kde právě teď vidí problém. Navíc systémy pomoci (zdravotní ale i sociální nebo jiné) založené na nestátních iniciativách vlastně nejsou vymahatelné. Jestliže taková pomoc není uzákoněna, ale poskytována na základě dobrovolnosti, nemůže ji samozřejmě nikdo zákonem vymáhat. Jestliže někdo takovou pomoc potřebuje a bude mu odmítnuta, nemá vlastně možnost odvolání, kromě odvolání k veřejnosti, neboli k veřejnému mínění prostřednictvím sdělovacích prostředků. Tedy odvolání ne ve jménu zákona, ale ve jménu obecné morálky. Ve standardních a zavedených demokraciích má takové odvolání svou nemalou váhu, je však otázka, do jaké míry je tak tomu u nás.

Na druhou stranu je pravda, že takový systém pomoci může být založen na základě smlouvy, a pak samozřejmě ona pomoc právně vymahatelná je. Svobodně uzavřená občanská smlouva má totiž v demokracii vysokou právní sílu a nemůže ji zrušit dokonce ani parlament zákonem (alespoň v USA platí takový precedens již od roku 1816).


Levicový přístup a jeho výhody

Pomoc v levicových systémech lze garantovat. Jestliže jsem u pravicového přístupu uvedl jako nedostatek, že zásah systému nelze vymoci ze zákona (kromě zásahu na smluvním základu), pak výhodou levicového systému je, že právě toto možné je. Pokud je na určitou situaci pamatováno zákonem, pak se lze vždy na tento zákon odvolat, a to už ne k nejisté instituci veřejné morálky, ale k jisté moci státu, který by měl mít prostředky jak dodržování zákonů vynutit.

Další výhodou levicového přístupu je ta skutečnost, že celý systém je možné plánovitě a koordinovaně budovat. Je možné dopředu odhadovat všechny potřeby společnosti a sem pak usměrnit zdroje. Je tedy možné dopředu určit i všechny potřeby zdravotně postižených a všechny překážky, které se mohou při uspokojování těchto potřeb vyskytnout a poté vytvořit jednotný systém, který tyto nedostatky odstraní, nebo alespoň potlačí.

Další ne právě zanedbatelnou výhodou levicového systému je možnost financování všech potřebných aktivit ze státního rozpočtu. To v sobě ovšem skrývá také rozpor. Státní rozpočet totiž bude vždy omezený, naopak lidské potřeby mohou klidně růst nade všechny meze.


Levicový přístup a jeho nedostatky

Státní aparát funguje neefektivně, a to proto, že to jinak neumí. Profesor Parkinson již před lety dokázal, že každý úřad má tendenci se nekontrolovatelně rozrůstat a to zcela bez ohledu na množství práce, které má vykonat. Pokud tedy práce zůstává stejná ale počet úředníků roste, funguje státní správa stále méně a méně efektivně. Pokud množství práce roste, pak je to nejspíš práce způsobená samotným úřadem, protože každý úřad má tendenci si práci vymýšlet (to stále tvrdí profesor Parkinson). Přitom státní aparát potřebuje na zajištění týchž služeb stále více a více prostředků. Pokud se vyskytne pokus tyto prostředky omezit, úřad ihned začne křičet, že v takovém případě nemůže vykonávat své hlavní poslání. Všimněte si, že soukromé firmy fungují přesně opačně. Pokud se soukromníkovi začne nedostávat finančních prostředků, omezí nejdříve ty nejméně důležité činnosti své firmy a tu hlavní se snaží udržet co nejdéle. Nikoli tak státní úřad, při nedostatku peněz je ani nenapadne omezit některé své zbytné činnosti, ale ihned hrozí kolapsem celé instituce (tohle zas pro změnu učí takzvaná teorie veřejné volby).

Čím více rozhodují úřady o životě občanů, tím více jim hrozí nebezpečí korupce. Tam, kde navíc činnost úřadů (i politiků) není podrobena důkladné veřejné kontrole jako je to u nás (naši úředníci i politici se i přes existenci zákona o právu na informace snaží držet zásady Velké Vontské Rady : nevyzraďme nic co víme, mlčenlivost chrání nás), pak musí ke korupci dojít téměř zákonitě.

Tolkienův čaroděj Gandalf říkával : "Ani ti nejmoudřejší z nejmoudřejších nedohlédnou do všech konců." A to je přesně ten pravý důvod, proč výhoda levicového systému, že je možné jej plánovitě centrálně vytvářet, se většinou zvrtne v nevýhodu. Nikdo totiž dopředu nedokáže určit všechny eventuality, které mohou nastat a jejich řešení zahrnout do systému zákonů. Důsledkem pak je, že až ona nečekaná eventualita nastane, levicový systém je bezradný a často nedokáže zareagovat vůbec nebo až za velmi dlouho.

Navíc ti kdož systém vytvářejí bohužel nebývají ti nejmoudřejší z nejmoudřejších a to ještě často hájí spíše své zájmy než zájmy všech. Existuje jeden čistě teoretický způsob, jak dopředu vytvořit maximálně spravedlivý systém. Vymyslel jej moderní filosof John Rawls a spočívá v tom, že rada moudrých bude vytvářet zákony pro budoucí společnost. Vtip je v tom, že jakmile budou zákony hotovy, všichni členové rady zemřou, aby se ihned narodili. Nikdo z nich však dopředu neví jako co se narodí. Jako muž, nebo jako žena, jako zdravý člověk, nebo jako zdravotně postižený, v rodině boháče nebo naopak v rodině chudáka, jako Čech nebo jako Róm, jako génius nebo jako mentálně postižený. Zákony vytvořené touto radou by jistě byly maximálně spravedlivé, protože však platí výše uvedená Gandalfova věta, ani tyto zákony by nemohli být dokonalé. Neexistují dokonalí lidé, nemohou tudíž existovat ani dokonalé lidské zákony.

Další je nebezpečí přecenění takového přístupu. Jakmile dojdeme k názoru, že v zájmu vybudování dokonalé sociálně spravedlivé společnosti je dovoleno vše, jakmile odhodíme absolutní morální pravidla a zavedeme morálku relativní (ve stylu - nezabiješ, nepokradeš, pokud to ovšem není v zájmu rasy, dělnické třídy a tak dále), jsme na cestě do nacionálně socialistických, komunistických či maoistických pekel.


Východisko ?

V knize o dějinách filosofie Sofiin svět od Josteina Gaardera vysvětluje učitel filozofie své žákyni Hegelovu dialektiku ducha takto : ,,Když spolu levicový a pravicový politik řeší nějaký společenský problém, zanedlouho vyvstane mezi jejich názory napětí. To ale naznamená, že jeden z nich má úplně pravdu a druhý se zase ve všem mýlí. Dá se předpokládat, že oba mají částečně pravdu a oba se v něčem mýlí. Postupně, jak se diskuse rozproudí, je výsledkem kritikou očištěné uchování nejlepších argumentů obou stran."

Takže tolerance, diskuse a dialog založený na argumentech, nikoli na emocích může být východiskem ze zdánlivě patové situace dvou protichůdných ideologií. Hegelova dialektika nás ostatně učí, že vývoj lidského myšlení postupoval vždy cestou dvou zcela protichůdných názorů (Hegel jim říká teze a antiteze), aby nakonec zvítězil názor třetí, který z obou vezme to nejlepší (syntéza). Určit, co je z obou původních názorů to nejlepší však obvykle vyžaduje určitý čas a zejména onen na argumentech založený dialog. Pokud však boj mezi tezemi probíhá na základě demagogie a intolerance pak se samozřejmě těžko může nějaká dialektika ducha prosadit. Neboli střetáváním obou názorových proudů zejména na pravém a levém středu a vznik jakési hegelovské syntézy je možná budoucí cesta nejen pro pravici, ale i levici.

Velkým nebezpečím pro moderní pravici (i levici) je však příklon k modernímu populismu. Strana, která používá formálně pravicovou rétoriku, avšak v praxi neváhá používat i typicky levicové postupy, nebo lépe řečeno jakékoli postupy jen pokud jí to přinese prospěch, ta pak samozřejmě nemůže v žádném hegelovském dialogu seriózně a důvěryhodně hájit pravicové názory. Mluvím samozřejmě o ODS. Vzpomeňme jen na to, když vláda ČSSD přišla s návrhem na zvýšení daně z nemovitosti, zástupci Unie Svobody ihned prohlásili, že jakékoli zdanění soukromého majetku je nemravné a že budou proti, pan Václav Klaus řekl do televizních kamer, že si to musí ještě rozmyslet. Z hlediska pravicového názoru není přece co rozmýšlet.

Hegelova dialektika myšlení postupuje tak, že po spojení staré teze a antiteze, syntéza se stává novou tezí a proti ní vzniká a vystupuje nová antiteze. Zdá se, že takovým novým dialektickým rozporem (pozor, to není marxistický pojem, marxisté ho jen ukradli) by mohl být rozpor mezi stranami seriózními (pohybujícími se na místě, který dnes označujeme jako střed) a stranami krajní pravice a levice a neseriózními stranami populistickými.



Na mojí Home stránku neboli domácí Page