Systém hodnot jako pyramida

Fenomenolog Max Scheler (1874 - 1928) považoval za nedostačující formální Kantovu etiku. Jeho mravní zákon považoval za příliš svazující. Prohlašuje jej za "kolos z oceli a bronzu", který neumožňuje hierarchické uspořádání hodnot. V tom má asi pravdu. Kantův mravní zákon se dá formulovat asi takto: Chovej se vždy tak, jako by se vzor tvého chování měl stát přírodním zákonem. To znamená, představ si, že tak jak se chováš ty, by se museli chovat všichni a to ne proto, že chtějí, ale protože prostě musejí. Sám Kant nazývá svůj zákon kategorickým imperativem. Imperativem protože je to příkaz, rozkaz, morální povinnost. A kategorickým protože není podmíněným. Platí vždy, ne jen za nějakých podmínek. Opakem takového kategorického imperativu je podmíněný imperativ. Například: nechceš-li, aby se ti omáčka připálila, musíš s ní míchat. Tedy je tu příkaz, musíš míchat s omáčkou, ovšem jen za té podmínky, že nechceš, aby se připálila. Pokud je ti to jedno (a co si budeme nalhávat, najdou se tací kuchaři), pak míchat nemusíš. Naproti tomu Kantův mravní zákon není podmíněný, je kategorický. Musíš se podle něj chovat vždy, i tehdy, když se ti nechce, nebo když je to pro tebe nevýhodné.

To ovšem skutečně vylučuje hierarchické uspořádání mravních hodnot. Protože je tu vlastně jen jedno nejvyšší mravní přikázání, podle něhož je třeba se řídit vždy. Ale tušíme, že to praxi příliš neodpovídá. Max Scheler tudíž přichází s celým systémem mravních hodnot, který postupuje jaksi od těch nejobyčejnějších až k těm nejvzenšenějším. A protože, jakto tak obvykle bývá, těch občejných je mnoho a těch nejvznešenějších nejméně, připomíná celý systém pyramidu s velkou širokou základnou. Ale každý další stupeň je menší až po ten nejvyšší na vrcholku pyramidy který je rozsahem jen docela malý. Důležitost a význam jednotlivých stupňů je však přesně obrácený. Čím vyšší, tím důležitější hodnoty představují.

Základnu pyramidy tvoří hodnoty typu příjemné - nepříjemné. Toho, kdo takové hodnoty dobře chápe, nazývá Scheler umělcem života. Další stupeň tvoří hodnoty tvořené dvojicí vznešené - obyčejné a ten kdo těmto hodnotám dobře rozumí se může dle Schelera stát hrdinou. Na další úrovni nalézáme ještě vznešenější hodnoty typu krásné - ošklivé, spravedlivé - nespravedlivé, pravdivé - nepravdivé. Tyto hodnoty musí správně cítit umělci, zákonodárci a filozofové. A nakonec na nejvyšším stupni hodnotové pyramidy stojí hodnoty svaté, které správně vidí jen svatý člověk.

Svaté hodnoty v naší sekularizované společnosti nehrají téměř žádnou roli a ani u představitelů církví nevidím nikoho, kdo by tyto hodnoty chtěl hlásat a prosazovat. Na druhé nejvyšší úroveni se pak mají nacházet kromě umělců též zákonodárci a filozofové (mimochodem již v Platónových úvahách měli být filozofové a zákonodárci jedni a titíž). Bohužel u nás převládla představa, že filozofie je vhodná tak nanejvýš pro prezidenta (dnes už vlastně ani pro toho ne), ale praktičtí politikové mají být hlavně odborníci. Hlavně samozřejmě právníci nebo ekonomové. Nic proto nim. Jen mám pocit, že tito odborníci mají u nás dost velké problémy s chápáním hodnot spravedlivé - nespravedlivé, správné - špatné nebo dokonce i pravdivé - nepravdivé. Že však velmi dobře chápou hodnoty typu příjemné - nepříjemné. Naši politici jsou opravdu začasté umělci života. Málokdy filozofové. Někteří pak navíc stojí jakoby úplně mimo Schelerovu pyramidu a zastávají Nietzscheho názor, že morální je to, co mi přináší větší moc.

Schelerova pyramida hodnot tak v naší postbolševické společnosti přastává být pyramidou, neboť má podivně zpřeházené stupně. Taková pyramida přestává být symbolem stability a stává se nebezpečným viklanem. Čas se bojí pyramid ale hodnoty u nás se bojí času. Neboť viklan jednou spadne.




Na mojí Home stránku neboli domácí Page