Velikonoce

Velikonoce nejsou svátky vajec, kuřat ba ani svátky malých veselých zajíčků, ale svátky připomínající ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Neboť Kristus zemřel na kříži za naše hříchy a třetí den byl vzkříšen, čímž překonal prokletí smrti a přinesl nám všem naději na život věčný. To byla ona dobrá zpráva, neboli evangelium, které hlásali první křesťané ostatním národům. Ty jim to však kupodivu měli často za zlé. Jak se však křesťanství rozšiřovalo, rozšiřovalo se i slavení této události, tedy Velikonoc. Velikonoce jsou hlavním křesťanským svátkem.

Onoho roku (kterého, o to se dodnes vedou spory) za vlády císaře Tiberia byl během židovských Velikonoc (vlastně svátku Pesach na oslavu osvobození Židů z egyptského zajetí) zatčen Ježíš Kristus a na naléhání Židů odsouzen římským místodržícím Pilátem Pontským k trestu smrti ukřižováním. To byl velmi drsný způsob smrti, určený otrokům a nejtěžším zločincům. Jeho nadměrnou krutost kritizovali i současníci, například Cicero. Byla to totiž nejen bolestivá, ale i dlouhá smrt. Nejprve přišla bolest způsobená tlakem hřebu v zápěstí na nervus medianus, pažní nerv probíhající středem zápěstí a ruky. Pokud se odsouzený snažil této bolesti uniknout, nezbylo nu než se vzepřít na hřebu, kterým měl přibitá chodidla, což samozřejmě způsobilo opět další bolest. Zanedlouho se pak dostavily křeče, které znemožnily posunout se po kříži vzhůru, tělo zůstalo zavěšeno za ruce, což způsobí ochromení svalstva hrudníku a člověk nemůže dýchat. Lze se nadechnout, ale nejde opět vydechnout. Tělo je sužováno horečkou, dochází k dehydrataci organismu. Srdce musí pumpovat stále hustší krev, navíc perikard, vak obepínající srdce, se začíná plnit sérem, které tlačí na srdce a brání mu v činnosti. Tato muka mohla trvat několik hodin až dnů. Při Ježíšově ukřižování však židé tolik času neměli. Byl totiž pátek a blížil se Sabat. Ten začínal vlastně již v pátek po setmění (nový den totiž nezačínal u Židů o půlnoci, ale po setmění). V sobotu bylo zakázáno pracovat, tedy i pohřbívat. Bylo proto nutné, aby odsouzenci (spolu s Ježíšem byli ukřižovaní další dva) zemřeli a mohli být pochováni včas. Na to existovala jednoduchá metoda. Ukřižovaným se přerazili kosti v nohách, což jim znemožnilo vzepřít se a dýchat. Zemřeli tedy záhy udušením. V Ježíšově případě to však již nebylo potřeba. Byl již mrtev. Voják mu ještě pro jistotu probodl kopím bok, ze kterého prý ihned vyšla voda, což naznačuje, že Ježíš zemřel na otok a zástavu srdce.

Ježíš byl uložen do nedalekého hrobu, když tam však po Sobotě přišla Marie Magdalská, našla hrob prázdný. Ježíš byl vzkříšen z mrtvých a navštěvoval pak své druhy, dokud nevystoupil na nebesa. A právě tato skutečnost byla stěžejní pro první křesťany. Kladli důraz na zmrtvýchvstání, nikoli na vlastní ukřižování. Proto také pro ně kříž nepředstavoval žádný svatý symbol. To se změnilo až za vlády císaře Konstantina Velikého, který povolil křesťanství v Římské říši a sám také na křesťanství přestoupil. Roku 327 byly v Jeruzalémě na Olivetské hoře zahájeny výkopy s cílem nalézt Boží hrob, tady hrobku, v níž bylo Ježíšovo tělo po ukřižování pochováno. A skutečně hrobku nalezli. A právě tehdy prý matka císaře Konstantina Helena našla ostatek kříže, na němž Ježíš zemřel. Biskup Eusebios, který tehdy Helenu na její cestě po Palestině doprovázel, se ve své zprávě o ničem takovém nezmiňuje. A neučinil tak ani žádný jiný současník, přesto od konce čtvrtého století se stává symbol kříže pevnou součástí křesťanské tradice (a zbytky zaručeně pravého kříže jsou od té doby rozsety po celé Evropě). Tento symbol je však možná nepřesný, protože v době Ježíšovy smrti se používal kříž ve tvaru písmene T, kde příčný trám se upevňoval až na vrcholek vodorovného. Pokud ovšem na vršek kříže byla připevněna na kolíku cedulka popisující provinění odsouzeného, pak i tento kříž připomínal klasický latinský kříž. Víme, že taková cedulka na Kristově kříži byla, Pilát na ní nechal napsat "Ježíš Nazaretský, král židovský", což mu Židé ihned vyčetli, prý tam měl napsat "který se za krále vydával", na to Pilát jen odvětil: "co jsem napsal, to jsem napsal."

Evangelium Matoušovo a též Markovo se zmiňují o tom, že Ježíš na kříži vzkřikl větu "Eli, Eli, lema sabachthani," což znamená "Bože můj, bože můj, proč jsi mne opustil." Zdá se tedy, jakoby Ježíš na kříži ztrácel sám svoji víru, že je vyslán svým Otcem a že Otec učiní, začkoli Syn žádá. Ve skutečnosti však tato věta je jen odkaz. Je to totiž začátek dvacátého druhého žalmu. Žalmy se tehdy židé učili zpaměti, takže při odkazu na určitý žalm stačilo říci jeho počátek a posluchač ihned věděl, co má mluvčí na mysli. Ve dvacátém druhém žalmu se například mimo jiné praví:

Hospodine, má sílo, pospěš mi na pomoc! (...) - A tys mi odpověděl.

Rozpomenou se a navrátí se k Hospodinu všechny dálavy země.
Tobě se budou klanět všechny čeledi pronárodů.

Potomstvo bude mu sloužit.
O Panovníku budou vyprávět dalšímu pokolení,
to přijde a bude hlásat jeho spravedlnost lidu,
který se zrodí: "To učinil on!"
To jistě nevypadá na projev malomyslnosti, spíše naopak.

S Velikonocemi se pojí ještě jedna zajímavost, totiž chyba v našem kalendáři. Když se v šestém století učený mnich Dionýsius Exiguus rozhodl vymyslet letopočet začínající narozením Krista, postupoval následovně: o roce, kdy se Ježíš narodil toho nebylo mnoho známo, avšak věděl, že Ježíš zemřel ve věku třicet let a že vstal z mrtvých o Velikonocích dne 14.nisanu židovského kalendáře, což je 25.březen našeho kalendáře. Velikonoce jsou pohyblivý svátek a jejich přesné určení se provádělo pomocí speciálních tabulek. Ty právě Exiguus vytvářel na základě starších tabulek Alexandrijských. Ty uváděly letopočet od stvoření světa podle tzv. Diokleciánovy éry. Dioklecián byl ovšem zavilý nepřítel křesťanů a tak Exiguus chtěl vytvořit nový letopočet počínající vtělením Krista. Současně věděl, že k ukřižování došlo přibližně před pěti sty lety. Našel tedy v tanulkách nejbližší den, kdy Velikonoční neděle připadá na 25. březen, byl to rok 563. Od tohoto data odečetl 532 let, což je období, po němž vždy Velikonoce připadnou na stejný den před přibližně pěti sty lety (podle alexandrijského počítání). Tím získal rok Kristova ukřižování. Pak ještě odečetl třicet let a měl rok jedna. Přitom se však dopustil jedné velké chyby. K výpočtu použil křesťanské tabulky, jenže nic takového samozřejmě Židé k určení svého svátku Pesach nepoužívali (ani by to nešlo, když tehdy ještě křesťanství neexistovalo). Jinými slovy, data židovských a křesťanských Velikonoc nejsou shodná, protože nejsou shodná pravidla, podle nichž se přesné datum určuje. Přestože tedy byl použit chybný výpočet (dnešní křesťanská tradice přitom tvrdí, že Kristus zemřel jako třiatřicetiletý, už tím by tedy došlo k chybě o tři roky, navíc už v Exiguově době považovali někteří 25.březen za datum Kristovy smrti a nikoli vzkříšení, což by celý výpočet úplně znehodnotilo), rok jedna byl stanoven jednoznačně a na přesnost samotného kalendáře chyba tedy vliv neměla. Avšak pokud by dnes někdo zjistil skutečný rok narození Krista, mohli bychom se například dočíst, že "Ježíš Kristus se narodil v roce pět před narozením Krista." To jsou paradoxy, jak se praví v jedné známé divadelní hře.





Na mojí Home stránku neboli domácí Page