Dobrotivý vládce

"Je velký rozdíl mezi tím, jaký život je a jaký by měl být. Ten kdo si nevšímá reality, nedopadne dobře. A Člověk, který se chce za všech okolností chovat ušlechtile, se zlou se potáže mezi tolika lidmi, kteří dobří nejsou." Zdůvodňuje velice pragmaticky své politické názory Machiavelli. Vzorem správného vládce je pro něj Cesare Borgia, syn papeže Alexandra VI. Pravdou je, že celá rodina Borgiů se důsledně řídila další Machialvelliho poučkou: "V zájmu udržení moci je zbytečné být dobrý." Cesareho závratná kariéra, ve které nechyběly ani vraždy (patrně včetně bratrovraždy) ovšem skončila se smrtí jeho otce roku 1503.

Niccolo Machiavelli odmítá antickou představu politiky jako aplikované etiky. Politika a etika (respektive morálka) spolu podle něj nemají co dělat. Cílem politiky je zajistit trvale uspořádaný stát, který není zmítán krizemi a není ohrožen vnitřním rozpadem a nikoli zajistit dobro pro všechny členy společnosti, jak si představoval Platón a další starověcí myslitelé. Udržet takový stát ovšem může jen silný vůdce, zdatný vladař, nadaný patřičnou vůlí k moci. Machiavelli tedy představoval jistě užitečný obrat od myšlení o tom, jaká by politika měla být k tomu, jaká skutečně je. Že přitom dospěl k velice kontroverzním závěrům není divu, nedávejme to však za vinu Machiavellimu, ale spíše tomu, jací jsme my lidé v jeho době byli, a jací bohužel nejpíš budeme i nadále.

Ve středověku vládcové odvozovali svou moc od Boží vůle. Tento pohled však v době nastupujícího novověku a humanismu přestává postačovat. Podle Jeana Bodina (žil v letech 1530 - 1596) je nositelem státní moci nadále absolutní vládce, jehož moc vychází z Božího příkazu ale současně i přirozeného práva, které je vládce povinen zachovávat. Vládce tak musí ctít zejména svobodu a majetek občanů. Přirozené právo pak další filozof té doby Hugo Grotius definuje jako příkaz rozumu, který je buď zcela evidentní, vycházející z lidské přirozenosti, nebo se projevuje v tom, na čem se kultivovaní lidé co do svých názorů shodují. Pozitivní právo, tedy zákony a nařízení vyhlašovaná panovníkem, mají nárok na platnost pouze tehdy, pokud nejsou v rozporu právě s právem přirozeným.

Na jiném základě postavil svoji státoprávní teorii, která rovněž ospravedlňuje právo vládců na absolutní moc, anglický filozof sedmnáctého století Thomas Hobbes. Hobbes má dost pesimistický pohled na člověka, neboť ten je v jeho podání tvor egoistický a sobecký, který se snaží dosáhnout všech svých tužeb za každou cenu a to na úkor všech ostatních. Přirozeným stavem, v němž se lidé nacházejí, je tak podle Hobbese boj všech proti všem. Život v takovém stavu je ovšem osamělý, bídný a krátký. Aby lidstvo vůbec přežilo, jsou lidé nuceni ustoupit ze svých sobeckých tužeb a učinit kompromis. Tím je společná dohoda (neboli společenská smlouva), že lidé budou dobrovolně dodržovat určitý soubor pravidel neboli zákonů. Hobbes však poznamenává, že zákony jsou účinné jen tehdy, pokud existuje někdo, kdo jejich dodržování dokáže vynutit. A úspěšně je může vynucovat jen ten, komu je svěřena absolutní moc, tedy absolutní vládce. Ani moc absolutního vládce však není zcela neomezená, protože lidé uzavírají smlouvu z toho důvodu, aby uchráníli svůj život, mají vždy právo bránit svůj život proti panovníkovi. Poslušnost vůči panovíkovi také končí tehdy, pokud panovník není nadále schopen vynutit dodržování smlouvy, neboli pokud panovník již nedokáže své poddané účinně ochránit. Naproti tomu sám panovník není účastníkem společenské smlouvy (tu přece uzavřeli lidé mezi sebou s tím, že budou poslouchat nařízení panovníka). To znamená, že sám panovník nikdy nemůže porušit smlouvu jejímž není účastníkem, nemůže porušit zákon, neboť cokoli on sám učiní, stává se automaticky zákonem.

Thomas Hobbes žil v nejisté a nebezpečné době anglické revoluce a občanské války, strávil jedenáct let v exilu a po návratu do Anglie se musel vzdát publikování svých spisů. Hobbes proto pokládal vnitřní konflikty státu za největší zlo a byl ochoten vzdát se svobody a přijmout tyranii výměnou za bezpečnost. Až jiný Angličan John Lock, první teoretik moderní demokracie ukázal, že je možné mít zákon a pořádek i bez tyranie. Ostatně i v systému Hobbesově je skryt zárodek společenských krizí. Jestliže lidé mají právo odepřít vládci poslušnost v okamžiku, kdy ten přestane být garantem mezi lidmi uzavřené společenské smlouvy, je otázka kdy přesně tento okamžik nastává. Ona smlouva měla lidem zabezpečit život, zdraví, bezpečí, což ovšem v úplné, absolutní míře, nemůže zaručit žádný vládce, pokud by současně nebyl všemohoucím bohem. Pak záleží jen na jednotlivých lidech, kdy určí, že vládce přestal plnit svou funkci a kdy proti němu mohou oprávněně povstat. V podstatě je tak možné učinit kdykoli. Role Hobbesova vládce, jako garanta vnitřní státní stability tak vlastně padá.

Ve století devatenáctém hájil právo silné osobnosti na absolutní moc německý filozof Friedrich Nietzsche. Jeho teorie je založena na pojmu nadčlověka, lidské bytosti naprosto oproštěné od tradičních hodnot, zejména hodnot křesťanských. Nejdůležitější vlastností nadčlověka je pak vůle k moci (tento pojem byl stěžejní i pro Machiavelliho, jak bylo výše řečeno). Vůle k moci opravňuje nadčlověka k zavržení starých hodnot a vytváření nových, vlastních. Morální je tak pro Nietzscheho vše, co přináší větší moc. Nadčlověk má právo být svobodný, mocný a bezohledný. Zejména má právo ovládat ty, jenž Nietzsche nazývá stádním lidem, kteří jsou slabí, zbabělí, podrobení a ovládaní starou pokryteckou morálkou. Ke konci života Nietzsche řeší ve svých dílech otázky typu proč jsem tak chytrý nebo proč píšu tak dobré knihy, případně zběsile útočí na křesťanství. V roce 1889 zešílel definitivně.



Na mojí Home stránku neboli domácí Page