Sluníčko

 

O nepovedené bitvě.

 

Žili byli jednou dva králové Putna čtrnáctý a Utna sedmadvacátý a ti se rozhodli, že spolu povedou válku. Sebrali armády, vyměnili si patřičná ultimata, a pak se sešli na hranicích obou království i s armádami. Armády se seřadili, vojáci nabyli ručnice, králové mávli rukou a už to začlo.

 

Jenže divně to začlo.

 

Kulky místo rovně lítaly doprava.

" Miřte doleva !" nařídili králové. Jenže kulky pak létaly rovnou do země.

" Miřte do vzduchu !" nařizovali králové. Ale kulky pak létaly dozadu a z bitvy zas nebylo nic.

" To není samosebou." řekli si králové, " to nám někdo kazí " A tak se král Putna sešel s králem Utnou a společně vyhlásili, že tomu, kdo najde toho lotříka, co jim tu válku kazí, vyplatí 666 333 čtvrtkorun.

 

A to bylo něco pro detektiva Leona. Leon byl totiž koumes. Dokonce de. Jmenoval se totiž Leon Dumal de Koumes, ale zatím ještě nic nevykoumal. A tak si řekl :

" Leone, buďto si Koumes a vypátráš to, nebo to nevypátráš, a pak si podáš žádost o změně příjmení na de Bil !"

 

Tak tohle je slavný detektiv Leon Dumal de Koumes.

 

A Leon šel a vyptal se dopodrobna všech vojáků, co si o tom myslí. Všichni byli hrozně naštvaní, že se jim ta válka nedaří a všichni si mysleli totéž, ale co, to se do knížky napsat nedá.

A tak si Leon řekl :

" Hochu, na to musíš jít od lesa."

A šel na to od lesa. Ale na nic nepřišel. Tak na to šel od louky. Nic. Od pole. Nic. Od řeky. Zase nic. Už z toho byl Leon zoufalý. Pak si ale řekl :

" Když je nouze nejvyšší, babička tě potěší." a šel za svojí babičkou, která sice nebyla de Koumesová, jmenovala se docela obyčejně Amálie Nováková, ale chytrosti, to si přiznejme, měla pětkrát tolik, co Leon. A navíc byla kouzelná. A tahle babička řekla Leonovi :

" Nech to plavat."

" Plavat ?" podivil se Leon.

" Jo, plavat." řekla babička a podala mu malou dětskou lodičku z kůry.

 

Tohle není ta lodička z kůry, to je Leonova soukromá jachta.

 

 

Leon pustil lodičku po potoce a šel podél břehu za ní. Loďka za chvíli vplula do říčky, pak do řeky a nakonec do velikánského jezera. A u toho jezera seděl rybář a ten povídá :

" Vítej, Leone. Dám ti hádanku. Je to černé a jde z toho strach. Co je to ?" A Leon dumá a dumá, ale na nic nemůže přijít.

" Já se dávám podat." řekl nakonec Leon.

" Cha chá, " zasmál se rybář.

" To je přeci havran s kulometem." řekl a dal se zase do smíchu.

 

" A co tě sem vůbec přivádí ?" zeptal se pak rybář Leona.

" Inu, stařečku, věc se má tak a tak."

A Leon vyložil rybářovi celou tu zatrachtilou věc.

"Když mi dáš hádanku, kterou neuhodnu, povím ti, kdo tu bitvu kazí." slíbil rybář. A tak se Leon zamyslel a pak řekl :

" Ráno je to modré, v poledne je to červené a večer je to zelené, co je to ?"

 

A teď rybář dumal a dumal, už nastal večer, ale rybář stále nechtěl přiznat, že nemůže hádanku uhodnout, protože do té doby všechny vždycky uhodl a hrozně si na tom zakládal.

" Tak dobrá," řekl ale nakonec.

" Neuhodl jsem to. A tu válku kazí kouzelná víla Neviděnka, co bydlí támhle v tom lese. A ty mi teď řekni, o čem byla ta tvá hádanka."

" To kdybych věděl." pokrčil rameny Leon a odešel. A šel rovnou do toho lesa, co v něm prý žila víla Neviděnka.

" Vílo !" zařval Leon, když došel na kraj lesa. Vstoupit dovnitř se totiž bál.

" Vílo Neviděnko, pojď sem !" zakřičel znovu.

" Tady jsem, nemusíš tak řvát." ozvalo se vedle Leona tenkým vílím hlasem, ale vidět nebylo nic.

 

 

Takhle vypadá víla Neviděnka, když není vidět.

 

 

 

" Kde si ?" zeptal se Leon.

" Tady." ozvalo se zas vedle něj.

" A proč nejsi vidět ?" ptal se Leon.

" Už jsem." řekla víla a byla vidět.

" Fajn," pochválil si to Leon.

" Takže já tě teď zatýkám a ty půjdeš pěkně se mnou."

" Kdepak." řekla víla a zase zmizela.

" Teda tohle není od tebe vůbec fér." rozčilil se Leon.

" Já tě musím zatknout a předvést ke králi Putnovi a králi Utnovi, protože jinak nedostanu těch 666 333 čtvrtkorun, a ty já strašně nutně potřebuji, protože jsem šlechtic a musím se taky trochu reprezentovat."

A víla to uznala a nechala se zatknout. A tak si Leon došel pro odměnu, ale dostal jenom 666 332 čtvrtkorun, protože králové byli držgrešle. Leon to ale tak nenechal, dal to k soudu a dodneška se o tu jednu čtvrtkorunu soudí. A kvůli tomu soudu zapomněli králové na válčení i na Neviděnku, která se v klidu vrátila do svého lesa a nikdo ji tam již neruší svým přiblblým střílením.