O PRINCI SEDMIKRÁSKOVI
Princ Sedmikrásek v mládí dlouhá léta marodil
a matička zemřela mu dávno předtím,
než se náš princ vůbec narodil.
A otec jeho válečník,
to byl také děsný zpátečník,
jednou do války si vyrazil
a nepřítel ho v klidu porazil.
Tak Sedmikrásek v rodném zámku žil
a o pořádné rodině jen noc od noci snil.
Když mu bylo sedmnácte let,
řekl si dost
a vyrazil v široširý svět.
Pak na svém dlouhém pochodu
(bylo to na Václaváku v podchodu),
tam kde se vzal, tu se vzal,
kouzelný dědeček tu stál.
" Jinochu můj milý, mám převeliký hlad,
nemáš u sebe něco k jídlu snad ?"
" Sám mám málo v torně k snědku.
Proč bych něco dával tobě, dědku ?"
A děda, tou odpovědí
zcela zmaten,
dá princovi svůj šál protkaný zlatem.
Ten šál kdo si kol krku omotá,
nečeká ho s ničím žádná lopota.
Nakonec náš Sedmikrásek
dorazil do města nevídaných krásek.
Však město potaženo černým suknem
a dívky naříkají :
" My snad od pláče tu puk
nem !"
Co trápí je, to Sedmikrásek zvědět touží
a zví, že drak děsný Mrakolev je souží.
Každých deset let
ten prevít vybere si panen pět.
A nikdo nikdy se mu nepostaví,
vždyť svým dechem i iridium taví.
když tohle Sedmikrásek zná,
tak na odměnu samosebou
hned se ptá.
A všichni sláva ! Holari !
Slibují mu dolary !
A princ náš milý nemešká,
hned na cestu k drakovi se ptá.
Pak omotá si kol krku šál,
co dědeček v podchodu mu dal.
Těžkou hlavu z ničeho si nedělá
a koně svého osedlá.
A zakrátko již
, pod vidinou mamonu
seká drakovi do ohonu.
Drak už tuší zradu,
tohle přeci není nikdo ze známého hradu.
Drak nenápadně k sluji své se dere,
což ovšem Sedmikráska pomalu už sere,
proto nic už nečeká
meč svůj v ruce potěžká
a s válečným pokřikem,
píchá draka za krkem.
Drak zoufale a bolestivě houkne,
pak naposledy potichounku pšoukne
a dračí sudička
svíčku života mu sfoukne.
Když Sedmikrásek bitvu slavnou
slavně takhle vyhrál,
odměnu vyplatil mu
sám královský kaprál.
Sedmikrásek pytle peněz naložil
doma
je pak do záložny uložil.
A žil si ušetřen všeho pokroku
spokojeně jenom z úroků.
O HASTRMANOVI
Jeden hastrman v Botiči
zkoušel skákat o tyči.
Byl to pěkně blbý podnik,
jak pochopil náš vodník,
totiž,
když uklouznul v rohu,
zlomil si ten vůl nohu.
ŠÍPKOVÁ MAŘENA
Nedaleko Unhoště
sedla bába na koště,
za hodinu urazila 80 kiláků
měla z toho ruce plné boláků.
Kam tolik pospíchá ta čůza ?
To je jedna velká hrůza.
Na jednom starém hradě
navzdory pradávné dobré radě
slaví své osmnáctiny
(notně již spařena)
Šípková to Mařena.
Vypadá sice ještě svěže,
tak proč ale leze do té staré věže ?
Na prahu komnaty najednou kýchne
o hřebík z železa hnedle se píchne.
V tu ránu,
to dobře víme,
všichni tu okolo rázem už spíme.
Pak trvalo to na den přesně stovku let,
než princ, co vtipnou kaši jed,
nasedl na svého oře
a vydal se přes širé moře.
Pak starou mapu uchopil
a všecičko hned rázem pochopil,
že za trním tam zavřena
svůj sen sní Šípková to Mařena.
Princ hned do obchodu chvátá,
ač již blížila se pátá.
Na radu kouzelné prodavačky hned se ptá,
ta pytlík prášku proti plevelu mu dá.
Princ práškem tím trní posype,
každý keř v tu ránu v troud se rozsype.
Pak hned slavná
hostina je vařena,
vždyť vysvobozena je Šípková to Mařena !
O JENÍČKOVI, MAŘENCE A BUDULÍNOVI
Jednou v lese, tam co roste tenký kmínek,
potkali se Jeníček, Mařenka a Budulínek.
Všichni tři teď v lese zabloudili,
protože kompas a mapu ti hlupác
i si nekoupili.
" Co budem dělat v noci,
prej tu sou všude vlci !?"
vzlyká žalostně Mařenka
jak nějaká vetchá stařenka.
" Hlavu vzhůru !" křičí Budulín,
zaženeme každý splýn.
" Tamhle na tom malém vršku,
znával já jsem jednu lišku."
A tak nijak nemeškají
za liškou se rychle dají.
Jenže liška zrzatá
je dnes pěkně mrzutá.
" Koukejte mazat všichni pryč !"
Liška drží v prackách tyč.
" Nač tolik zloby, tetka ?
Vždyť my odejdeme hnedka,
Jen nám musíš poradit,
jak se z lesa vymanit."
Na ta slova se liška trochu uklidnila,
cestu ven jim prozradila.
" Běžte pořád za nosem,
za chvíli jste z lesa ven."
Tady viděli jste děti v krátkosti,
jak se hodí staré známosti.
O HLOUPÉM HONZOVI
Pod lesem na tom velkém poli
oral Honza se svými voly,
když přijel k němu samotný pan král,
že prý svojí dceru by mu dal.
"Myslím jako za ženu,
tu mou dceru Boženu."
řek ten král, co prý často karty hrál.
Než si to náš Honza rozmyslil,
další král už si to přihasil.
"Honzo, Honzo, nebuď hloupí,
kdo mou dceru dostane,
ten neprohloupí."
Vábí Honzu druhý král
a mračil se, že bych se bál.
Než však Honza něco řekne,
třetí král tu sebou sekne.
Tolik totiž pospíchal,
že tkaničky si pomíchal.
Svou dceru nabízí Honzovi, jak jinak, za ženu.
"Jinak ti, milý Honzo, hlavu ku
lí proženu."
"Mou Boženu za ženu si vezme, řekl sem !"
křičí první král a máchá tomu třetímu
koltem pod nosem.
Druhý král křičí,
že ti zbylí dva by pryč jít měli,
pak pěkně do vlasů si vjeli.
Tolik se na sebe navzájem zlobili,
že docela se tam vš
ichni pobili.
Když Honza vyháněl pak voly ven,
řekl si :
"To byl zase dneska den."
