Dialýza je proces, při němž jsou z těla odstraněny odpady metabolismu, které jsou u zdravého člověka odstraňovány pomocí ledvin. Tento proces není léčbou, neboť nemocné ledviny nijak neléčí, ale bezprostředně život zachraňující výkon, bez něhož by člověk s nefunkčními ledvinami zemřel. Správně prováděná dialýza (zejména dostatečná dialyzační dávka) spojená s dodržováním patřičné životosprávy (hlavně dieta) však umožňuje dobrou kvalitu života nemocných.

Známy jsou v podstatě dvě základní formy dialýzy.

Hemodialýza, při níž je krev pacienta vyčištěna pomocí speciálního přístroje (tzv. umělá ledvina). Tento porces, který se opakuje obvykle třikrát týdně a trvá čtyři až šest hodin, se provádí v tzv. dialyzačních střediscích. Těch je u nás konečně dostatečný počet, takže již nemusí docházet k tomu, že by se někteří lidé se selháním ledvin nechávali zbytečně zemřít (jak to bylo časté do roku 1989).

Druhým typem dialýzy je peritoneální dialýza, kdy se krev čistí uvnitř těla pacienta pomocí pobřišnice (peritonea). Do těla se přitom čtyřikrát až pětkrát denně přivádí speciální roztok (starý roztok se přitom vždy nahradí novým), který provádí čištění krve. Další formou je tzv. automatická peritoneální dialýza, kdy výměny roztoku provádí speciálního přístroj během noci. Peritoneální dialýza, vzhledem k tomu, že probíhá sedm dní v týdnu, se více blíží činosti zdravých ledvin. Je však vhodná jen pro dostatečně samostatné pacienty, protože peritoneální dialýzu si provádějí nemocní sami doma (nebo kdekoli jinde, kde jsou pro to dostatečné hygienické podmínky).

Oba typy dialýzy jsou velmi drahé. Peritoneální dialýza je o něco levnější (obvykle ve světe stojí peritoneální dialýza 70 % ceny hemodialýzy).

A jaký je princip dialýzy ? Jde o princip polopropustné membrány. Na jedné straně této membrány protéká krev, na druhé je dialyzační roztok. Látky s rozdílnou koncentrací v krvi a v roztoku přecházejí z oblasti s vysokou koncentrací do oblasti s nízkou koncentrací. A tak látky škodlivé, obsažené v krvi, které však nejsou v dialyzátu, postupně přecházejí z krve do dialyzačního roztoku. Bohužel obdobně se přeskupují i látky prospěšné (jako vitamíny nebo aminokyseliny). Látky, které se při dialýze nesmí z těla odstranit (sole, vápník atd.) musejí být proto přítomny i v dialyzátu. Všechny takové látky však do dialyzátu přidat nelze (například zmíněné vitamíny a aminokyseliny), a tak je pacient musí nahrazovat klasickou cestou, v potravě (doporučuje se během dialýzy jíst), popřípadě v tabletách. Dialyzát pak naopak nesmí obsahovat jiné cizorodé látky, které by přešly opačně z dialyzátu do krve. Proto se k míchání roztoku používá absotutně čistá voda vyčištěná pomocí mechanických filtrů a reverzní osmózy.

Ještě se zmíníme o dietě pro dialyzované. Tato dieta je totiž dost neobvyklá a rozhodně není to, co běžně člověk pod pojmem dieta rozumí. Jde hlavně o omezení příjmu tekutin. U nemocného, který nemočí, se všechna zkonzumovaná tekutina (v nápojích ale i v jídle) drží v těle (kromě toho, co vypotí). Při dialýze se musí odstranit. Dále je třeba omezit příjem draslíku, který se v krvi koncentruje a může spůsobit zástavu srdce. Draslík je především v ovoci a zelenině, které se proto musí omezit. Často je třeba snížit nebo zcela omezit příjem soli (sodíku). A nutné je i omezit příjem fosforu, jehož nadbytek poškozuje metabolismus vápníku. Fosfor je hlavně v mléku a mléčných výrobcích (zejména nebezpečné jsou sýry), ale i v dalších potravinách. Proto jídlo, které je obecně považované za dietní, nemusí být vůbec vhodné pro dialyzované. Při peritoneální dialýze pak nejsou obvykle dietní omezení tak přísná jako u hemodialýzy, jedná se zejména o omezení příjmu tekutin, které je jinak pro dilyzované velmi nepříjemné.