Pěna (1):
V čem se zmýlil Marx

"Za kapitalismu je člověk vykořisťován člověkem, zatímco v socialismu jest tomu naopak," zní ironická parafráze známé marxistické poučky o vykořisťování dělnictva buržoazií. Ale jak je to doopravdy s tím vykořisťováním. Jak to myslel zakladatel "vědeckého komunismu" Karel Marx. Pokud se chcete něco dozvědět o jeho teorii nadhodnoty a pokud chcete seznat definitivní vyvrácení tohoto ekonomického nesmyslu,
čtěte dál.

Existuje takový vtip:
Jakýsi člověk se snažil naučit svého osla nežrat. Postupně mu dával stále menší a menší dávky sena. A málem by se mu to podařilo, kdyby osel, zrovna když se naučil nežrat vůbec, nepošel.
Podobně působila snaha komunistů vytvořit nového socialistického člověka. Zamyšlení nad podstatou této snahy a co z toho vyplývá pro současnost si
přečtěte zde.

Říká se:
Všichni se bojí času, ale čas se bojí pyramid.
Systém hodnot ve filozofii Maxe Schelera se dá zobrazit jako pyramida. Jak známo, pyramida je architektonmický prvek neobyčejně pevný a trvanlivý. Zkrátka solidní. Je ale takový i systém našich dnešních postkomunistických hodnot ? O tom si
přečtěte zde.

Tři koule na levé straně jsou těžší než dvě koule na pravé straně. Proto je svou vahou vytáhnou nahoru. Koule se pak budou posouvat neustále. To je základní myšlenka všech věčných strojů perpetuum mobile. Zcela obdobně měla fungovat i socialistická ekonomika. Proč se to všechno nakonec zvrtlo v pouhé perpetuum debile si
přečtěte zde.

Za socialismu nikdo nevědel co bude zítra, zato všichni věděli, co bude za pět let. Tak totiž fungovala největší socialistická ekonomická vymoženost - plánovaný rozvoj národního hospodářství. Více si o tom
přečtěte zde.

O Velikonocích vždy Židé naložili všechny své hříchy na hřbet nevinného beránka a surově ho vyhnali do pouště. Tak se krásně a jednoduše zbavili vlastních hříchů. Každé společenství má své obětní beránky. Ovšem pozor, mnoho lidí si zvyklo, kdykoli něco pokazí a je jim to vyčítáno, křičet :
Nedělejte ze mě obětního beránka. Sami si za to můžete. Více si o tom
přečtěte zde.

Znáte tohle ?
Jaký je rozdíl mezi demokracií a socialistickou demokracií ? Jako mezi aktem a pietním aktem. Tím je vlastně o socialistické demokracii řečeno vše. Přesto se o tomto a dalších zvláštnostech socialismu můžete ještě něco
dočíst zde.

O teorii a praxi v reálném socialismu se říkalo toto:
Teoreticky některé věci nejdou, víme však proč.
Prakticky některé věci jdou, a nevíme proč.
Teorie a praxe jsou tedy jednotné:

nic nejde a nevíme proč.

Starověké orientální státy považujeme obvykle za tuhé despocie. Ostatně i skladba o Achíkarovi z asyrského královského dvora říká:

Králů výrok je jemný
ale ostřejší a mocnější než dvousečný meč

Ve starověkém Řecku se vláda volila losem. Při pohledu na výkony našich milých ministrů leckoho napadne, že to nebyl zas tak špatný nápad. Představte si, že Vladimír Čech roztáčí losovací kolo, vytahuje jednu kartičku a pronáší:
"Premiérem se stává: *"


Takže jak to vlastně bylo s tou demokracií v Řecku
si přečtěte zde.

Niccolo Machiavelli napsal:

Vladař nemusí mít všechny dobré vlastnosti, ale musí umět vzbudit zdání, že je má."

Představa silného absolutního vládce jako protiklad demokracie vítězila u mnohých myslitelů zabývajících se státoprávní teorií. O některých z nich si přečtěte zde.

To, že vláda parlamentu může zajistit mír a pořádek, se zdálo v Anglii po občanských válkách sedmnáctého století téměř nemožné. Filozof John Lock si však myslel opak.
Přečtěte si o tom zde.

Karel Marx v knize Teorie nadhodnoty odsoudil Lockovy názory jako klasický výraz právních představ buržoazní společnosti. Není to snad nejlepší doporučení k tomu, abychom Lockovým názorům věnovali patřičnou pozornost ? Jak však vychází porovnání Lockových politicko právních idejí s naší současností
si přečtěte zde.

Vzhledem k tomu, že na Pěnu nemám poslední dobou čas, zde budiž jako omluva a náhrada s předstihem článek do vánočního Stěžně.



Tedy několik vánočních receptů od paní Magdalény
si přečtěte zde.

Narodil jsem se, tedy jsem (neboli rodíto ergo sum, jak říkáme my latiníci). Konkrétně došlo k mému narození v Praze dne 16.března Léta Páně 1963 v krásné budově postavené ve stylu anglické novogotiky a tato skutečnost mě ovlivnila natolik, že dodnes cítím sympatie k ostrovům hrdého Albionu. Své mládí jsem pak strávil v prastaré osadě Vršovice, jež však již tehdy patřila k Praze. Kdyby nedošlo v jedenáctém století k brutálnímu vyvraždění Vršovců, mohla Praha patřit k Vršovicům. Zde jsem také úspěšně absolvoval Základní devítiletou školu. Ve vzdělávacím ústavu ve Voděradské ulici ve Strašnicích jsem pak maturoval na škole, která poskytla vzdělání mnoha velikánům naší doby, z nichž namátkou uvádím dva: Zdeněk Svěrák a já. Vysoká škola ekonomická mi poté poskytla poměrně rozsáhlé marxisticko-leninské vzdělání, které se záhy ukázalo býti dost zbytečným. Naštěstí kromě katedry marxismu existovaly na Vysoké škole Antonína Zápotockého i katedry, které se opravdu zabývaly ekonomikou a paradoxně se na nich vyučovaly právě ty teorie, o kterých jsme se v hodinách marxismu dozvídali, že jsou výplodem prohnilé buržoazní vědy a tak zatímco v politické ekonomii socialismu jsme se učili o zlém ruském emigrantovi Leontiefovi a jeho mylných teoriích, v odborném předmětu jsme se naopak celý semestr nezabývali ničím jiným než teorií strukturní analýzy amerického profesora Leontiefa. Během studia jsem také přičichl k počítačům, což byl fenomém který velcí teoretikové marxismu-leninismu nepopsali a proto praví marxisté byly k počítačům patřičně ostražití, neboť v nich právem cítili zosobnění Stalinem odsouzené buržoazní pavědy kybernetiky.

Po získání titulu inženýr jsem nastoupil u podniku, který byl mému srdci blízký: Restaurace a jídelny Prahy 3. Zde jsem se dostal k něčemu tehdy zde téměř nevídanému, osobnímu počítači. Pocházel z JZD Slušovice a stál přibližně čtvrt miliónu. Nad jeho kapacitou by se dnes snadno úšklíbla leckterá lepší kalkulačka, ale upřímně řečeno, občas nostalgicky vzpomínám na ty časy, kdy z černé obrazovky počítače na nás svítila jen jednoduchá příkazová řádka starého dobrého DOSu 3.0, kdy počítač dělal jen to, co jsme mu přikázali, v dobách kdy na vás ještě nevyskakovala záhadná a nepředvídatelná okna, kdy počítače nepadaly v tu nejméně vhodnou dobu a kdy se ještě programátoři snažili psát programy malé, rychlé a jednoduché. Kde ty loňské sněhy jsou. Jak známo, voli je vypili.

Když přišel listopad 89, mohl jsem se zůčastnit demonstrací na Václavském náměstí jen v úterý a ve čtvrtek. Pondělní, středeční a páteční odpoledne jsem již trávil v péči Nemocnice na Homolce, kde nedávno otevřeli nové dialyzační středisko, ale neměli žádné pacienty (původně to bylo určeno pro komunistickou smetánku) a tak tam převedli dva pacienty z Krče. Jedním z nich jsem byl já. Ještě předtím, v září onoho historického roku 1989, jsem se pak zúčastnil na zámečku Favorit ustavení Společnosti dialyzovaných a transplantovaných.

V roce 1990 vznikla firma Znovu, kde jsem začal pracovat jako programátor, tato firma kupodivu existuje jakožto Znovu s.r.o dodnes a já jsem tu dodnes programátorem a rovněž jednatelem. Během devadesátých let jsem se také svojí troškou podílel na rozsáhlé činnosti Společnosti DaT, jako člen revizní komise nebo člen prezídia a od roku 1999 jako ekonom Společnosti. Jsem rovněž v redakční radě Stěžně. Od roku 1996 jsem byl několik let členem prezídia České rady humanitárních organizací. V roce 2001 jsem se též stal členem předsednictva Pražské krajské rady zdravotně postižených.

V roce 1999 jsem stál u zásadního mezníku ve vývoji české literatury tím, že jsem vydal svou dvojknihu Plaváček / Óda na skromnost. Této vpravdě revoluční události, která symbolicky završila tisíciletý vývoj českého písemnictví, si bohužel nikdo nevšiml. V následujícím roce se na mě obrátilo internetové nakladatelství Non Libri a tak byly (nakladatelství již nefunguje) obě mé knihy přístupny i v elektronické podobě v internetové prodejně tohoto nakladatelství, rovněž za totálního nezájmu čtenářů. Ale mám pro své nečtenáře nepříznivou zprávu. Píšu dál a vám navzdory připravuji svoji další knihu.