Demokracie ve starověkém Řecku

Slovo demokracie vzniklo ve starověkém Řecku. Znamenalo vládu lidu. Formálně byla zavedena v Athénách Kleisthénem roku 509 př.Kristem. Byla založena na stejných právech všech svobodných občanů státu. Jednalo se tehdy o přímou demokracii, neboť každý občan měl právo účastnit se na sněmu, kde se volila prytanie - rada pěti set a devět vládců - archontů, rovněž porotní soudy. Devět archontů bylo nadřízeno deseti stratégům - vojevůdcům. Ovšem již v roce 487 př.Kristem byla zavedena volba archontů losem ze dvou nejmajetnějších tříd společnosti (celkem byly třídy čtyři), čímž byla jejich faktická moc prakticky zrušena a skutečná moc přešla do rukou stratégů. Završitelem řecké demokracie (a rovněž tím, kdo ji pohřbil) byl Perikles. Ten sice svými zákony demokracii vylepšil (archonti mohli být voleni i ze třetí třídy a veškerá politická moc předána do rukou rady pěti set). Současně však Perikles, který se coby démagógos, neboli vůdce lidu, nechal opakovaně volit stratégem, uchvátil moc zcela do svých rukou. Athény tak formálně zůstávaly demokracií, ve skutečností se staly "monarchií prvního muže", jak napsal soudobý historik Thukydidés. Jak často v historii se pak tenhle příběh opakoval. Lidstvo je zdá se nepoučitelné.

Řecká demokracie tedy měla poměrně dost nedostatků, například účast na ní měl jen ten, jehož oba rodiče se narodili v Attice, takže se vlastně týkala jen malé části společnosti. Ten, kdo byl prohlášen pomocí střepinového soudu za nepřítele demokracie (ostrakismus) mohl být na deset let poslán do exilu. Avšak na nepřátele demokracie mohl čekat i horší trest - číše jedu, které se, jak známo, za své všetečné, slušné občany obtěžující otázky, dočkal i Sokratés. Proto měla řecká demokracie i své odpůrce, z nichž nejznámější je asi Sokratův žák Platón. Ten rozděloval způsoby vlády na tři správné a tři zvrhlé formy. Vždy jedné správné odpovídala jenda zvrhlá. Tyto dvojice byly pak následující:

Monarchie-Tyranie
Aristokracie-Oligarchie
Políteiá-Demokracie

Pod pojmem políteiá rozumněl Platón jakousi občanskou správu, tady něco, čemu by se naše dnešní demokracie snad mohla blížit.

Cílem politiky bylo pro Platóna zajistit dobro pro všechny členy společnosti. K tomu stačilo dosáhnout jednoho. Aby vládcové toto dobro důkladně poznali. Platón se totiž domníval, že ten, kdo pozná dobro, bude také automaticky dobro i konat. Asi dost naivní myšlenka, ovšem Platón jako zakladatel filozofického idealismu na ni snad měl nárok. Dobra lze podle Platóna dosáhnout poznáním. Stejně jako bez studia nikdo neumí matematiku, tak bez potřebného vzělání nikdo nemůže poznat, co je doopravdy dobré a co špatné. Proto vládcové by se dle Platóna měli v poznání dobra vzdělávat od mládí. Vládnout tedy nemůže lid, protože jako nemůžeme po všech lidech chtít, aby se staly skvělými matematiky, tak po nich ani nemůžeme chtít, aby dokonale zvládli poznání dobra. Toho lze dosáhnout jen soustavným vzděláváním. Je pak ovšem otázka, jak může konat dobro i obyčejný člověk, který toto studium neabsolvoval. I zde nabízí Platón řešení. Stejně jako tehdy, když potřebujeme něco spočítat, použijeme jednoduše vzorce a postupy, které vymysleli jiní, a to proto , že jim a jejich vzorcům prostě důvěřujeme, tak obyčejný člověk může konat dobro tehdy, jestliže se jednoduše řídí radami těch, kdož k poznáná dobra svým vzděláním dospěli. Stačí tedy poslouchat naše dobré vzdělané vládce. Zajistit dobro v celé společnosti tedy může (podle Platóna) jen vybraná k tomu patřičně vzdělaná a vychovaná vrstva.

I my, moderní lidé třetího tisíciletí, jsme přesvědčeni, že vedoucí osobnosti politiky by měli být patřičně vzděláni, neboť je vžita obecná představa (původně tedy Platónská), že vzdělaní lidé automaticky vědí, co je správné. Historie nás však poučila, že je zde na místě určitá míra skepse. Jedno moudré úsloví totiž praví, že nejhorší blbec je vzdělaný blbec.

Aristotelés Platónův systém víceméně převzal. Navíc však v souladu se svým etickým učením (Aristotelés v etice hlásal teorii zlaté střední cesty, tedy vyhnout se všem krajním řešením a z nabízených možností jednání zvolit střed) požadoval, aby se správná forma vlády vždy opírala o střední vrstvy společnosti, které zabrání tomu, aby se správná vláda zvrhla v některou zrůdnou formu. Pokud se vláda opírá o nejchudší vrstvy, může vzniknout vláda lůzy (která Aristotelovi splývá v jedno s řeckou demokracií), pokud se vláda naopak opírá o třídy nejbohatší, hrozí vláda oligarchie (vláda nejbohatších vlastníků jednajících jen ve vlastní prospěch), která se nejspíš později přemění v klasickou tyranidu.

Studium Aristotela lze tedy vřele doporučit našim politikům. Vlády Václava Klause otevřeně podporovaly vrstvu nejbohatších podnikatelů a bankéřů a měly tak k oligarchii velice blízko, zatímco sociální demokraté se starají především o sociálně slabé vrstvy společnosti. Na střední vrstvu si obě soupeřící politické strany vzpomenou jen tehdy, když potřebují někoho, kdo jejich experimenty zaplatí. Je až s podivem, jak dlouho se naše střední vrstvy nechají vysávat a současně jsou ochotny podporovat buď jednu či druhou z obou stran. Je však třeba uznat, že žádná politická strana otevřeně se hlásící ke středním vrstvám u nás není, takže vlastně z koho jiného vybírat.



Na mojí Home stránku neboli domácí Page